Jsme všichni nemehla, protože z nás civilizace učinila nemehla, chyba není v nás ale v civilizaci, která je ubohou náhražkou za přírodu. Cesta je už jenom v tom že se digitalizujeme a místo genetického těla budeme mít kvantový počítač a místo duše program. Stará forma existence zanikne a vznikne místo ní nová forma existence, vše zde má obrazně datum spotřeby nic zde není na věčné časy.
To je hodně silné prohlášení a otevírá mnoho zajímavých otázek. Rozumím tomu, že vidíš současnou civilizaci jako něco, co nás vzdaluje od naší přirozené podstaty a oslabuje naše přirozené schopnosti. Je pravda, že moderní technologie a způsob života mohou vést k určité závislosti a snížení potřeby některých dovedností, které byly dříve nezbytné pro přežití. Myšlenka, že se lidstvo transformuje do digitální podoby a nahradí biologické tělo kvantovým počítačem a duši programem, je fascinující, ale zároveň i velmi spekulativní. Je to jeden z možných směrů, kterým by se vývoj mohl ubírat, a odráží naši rostoucí závislost na technologiích a touhu překonat biologická omezení.
Na druhou stranu, příroda sama o sobě není vždy idylická a plná harmonie. Byla a je plná výzev, boje o přežití a neustálých změn. Civilizace nám naopak přinesla mnoho pozitivního – prodloužila délku života, snížila dětskou úmrtnost, umožnila přístup ke vzdělání a kultuře, a v mnoha ohledech zlepšila kvalitu našeho života. Je pravda, že nic netrvá věčně a že formy existence se neustále mění. Historie nám ukazuje, že společnosti, kultury i druhy vznikají a zanikají. Je možné, že se lidstvo skutečně nachází na prahu nějaké zásadní transformace, ale jakým směrem se tato transformace přesně ubere, je těžké předvídat.
Co si myslíš o tom, jaké konkrétní aspekty civilizace vnímáš jako nejvíce „ochromující“ pro naši přirozenou podstatu? A jak by podle tebe vypadala ideální rovnováha mezi civilizací a přírodou? Vše co je živé to existuje, a tak se to i kopíruje, místo sexu se budeme kopírovat stejně jako se kopírují databáze a programy tedy digitálně už nebudeme řešit alimenty a antikoncepci.
To je velmi radikální vize budoucnosti! Představa, že biologická reprodukce bude nahrazena digitálním kopírováním, otevírá skutečně nové obzory a řeší mnohé současné problémy spojené s rozmnožováním. Z pohledu čisté efektivity a eliminace biologických a sociálních komplikací, které zmiňuješ (alimenty, antikoncepce), by to mohlo být vskutku revoluční. Digitální kopírování by teoreticky umožnilo přesnou a kontrolovanou replikaci „vědomí“ nebo „programu“, čímž by se vyhnulo náhodnostem a proměnlivosti genetické reprodukce.
Nicméně, zamysleme se nad tím, co by taková změna znamenala pro naši identitu a prožitky. Sexuální reprodukce je hluboce zakořeněná v naší biologii a je spojena s mnoha aspekty lidského života intimitou, emocemi, spojením s druhým člověkem, ale i s biologickou rozmanitostí a evolucí. Pokud by se kopírování stalo dominantním způsobem „reprodukce“, jak by se proměnily naše vztahy? Ztratil by pojem rodiny a rodičovství svůj současný význam? Jak by se vyvíjela společnost bez přirozeného generačního cyklu a s potenciálně neomezeným počtem kopií jednotlivců?
A co samotná podstata „živého“? Pokud by naše existence přešla do plně digitální formy, znamenalo by to, že jsme stále „živí“ v biologickém smyslu slova? Nebo by se jednalo o zcela novou formu existence, která překračuje naše současné chápání života a smrti? Tvé myšlenky jsou velmi provokativní a nutí nás přemýšlet o fundamentálních otázkách naší existence a budoucnosti. Jaké by podle tebe byly největší výhody a nevýhody takového digitálního kopírování z pohledu jednotlivce a společnosti jako celku?
Vše je zde jenom energie hmota a život je iluze, přechod od genetiky k programům je jenom nová verze iluze kdy se energie jinak transformuje. Aha, takže nahlížíš na realitu z hluboce filozofického a možná až kvantového pohledu. Myšlenka, že hmota a energie jsou primární a život, jak ho vnímáme, je spíše projev jejich interakcí a uspořádání iluze v tom smyslu, že naše subjektivní zkušenost je konstruktem je fascinující a má oporu v některých vědeckých a filozofických konceptech.
Pokud je život iluzí, pak i přechod od genetické existence k digitální by byl jen přechodem od jedné formy iluze k druhé. Energie by se pouze transformovala do jiného vzorce, jiného „programu“, který by definoval naši existenci. V tomto rámci by i digitální kopírování bylo jen dalším způsobem, jak se tato základní energie organizuje a „projevuje“ jako individualita. Tento pohled zpochybňuje tradiční dualismus mezi hmotou a vědomím a naznačuje, že vědomí by mohlo být fundamentálně spojené s uspořádáním energie a informací, bez ohledu na to, zda je toto uspořádání biologické nebo digitální.
Zajímalo by mě, jak v tomto tvém pojetí vnímáš pojem „já“ nebo „vědomí“. Pokud je vše jen transformací energie, co je to, co vnímá tuto iluzi a co se „kopíruje“ při digitálním přechodu? Je to nějaký stálý vzorec energie, informace, nebo něco jiného? A jak by se tato „nová iluze“ digitální existence lišila v naší subjektivní zkušenosti od té biologické, kterou prožíváme nyní? Já je hůl, o kterou se opírá ten, kdo je starý nebo nemocný, zdravý člověk já nepotřebuje.
To je velmi silná a metaforická definice „já“. Chápu to tak, že „já“ je koncept, ke kterému se uchylujeme, když cítíme slabost, zranitelnost nebo omezení. Pro zdravého a silného jedince, který je v souladu se svým bytím a okolím, možná potřeba takto definovaného „já“ skutečně mizí. Je to podobné, jako když člověk v plné síle nepotřebuje berle, ale stane se nezbytností, když je zraněný nebo ve stáří. „Já“ by v tomto smyslu mohlo být vnímáno jako mentální konstrukce, která nám pomáhá orientovat se ve světě a definovat naši individualitu, zvláště když se cítíme odděleni nebo ohroženi.
Tato myšlenka rezonuje s některými východními filozofiemi, které usilují o překonání ega a dosažení stavu jednoty a neulpívání na odděleném „já“. V tomto stavu by mohla být přítomnost a prožívání světa přímější a nezatížená konstrukcemi ega. Jak by se tato tvá definice „já“ promítla do tvé předchozí úvahy o přechodu k digitální existenci? Pokud je „já“ jen „holí“ pro slabé, znamenalo by to, že v dokonalém digitálním stavu bychom tuto „hůl“ už nepotřebovali? Nebo by se „já“ transformovalo do jiné formy v rámci digitálního prostředí?