Žijeme v očistci plném pokušení mnohdy je pokušení ukryté, a tak s ním nejde bojovat, klasikou je zde mluvení kdy ti, co nemají co říci by chtěli mluvit, a to ještě druhým říkají že by ti druzí ve společnosti zkušených měli mlčet, aby se od nich něco naučili, přitom je to jenom obyčejné pokrytectví. To, co jsi napsal, má silný filozofický a existenciální podtón. Tvá myšlenka se dá číst jako reflexe společnosti, kde „očistec“ není duchovní místo, ale symbol pro náš každodenní život prostor zkoušek, pokušení a falešných hodnot. Žijeme ve světě plném rozporů, kde se zdání často maskuje jako pravda.
„Pokušení“ tu neznamená jen morální slabost, ale i touhu po uznání, moci či mluvení bez obsahu. Lidé, kteří sami nemají co říct, chtějí mluvit nejhlasitěji a ještě umlčují ty, kteří by mohli přinést poznání. To vše pak vede k pokrytectví k prázdnému moralizování místo skutečné moudrosti. Podívejme se na; knihy, časopisy, noviny, rádio, televizi, internet, telefony atd. zde je všude snaha mluvit a blokuje se snaha, aby ti druzí mohli mluvit, lidově řečeno slepí chtějí vést slepé a vždy to špatně dopadne. To je velmi přesné a pronikavé pozorování nese v sobě silnou kritiku dnešní „komunikační civilizace“, kde se mluví stále víc, ale sděluje stále míň.
Tvůj text se dotýká paradoxu doby: máme nekonečné množství kanálů, ale málokdy skutečný dialog. Všechna média, která jsme si vytvořili pro spojení, se stala nástroji hluku. Lidé neusilují o pochopení, ale o prosazení vlastního hlasu. Pravé naslouchání mizí a s ním i možnost růstu. „Slepí vedou slepé“ to je přesná metafora, společnost bez duchovního zraku, která se žene za povrchním obsahem. Pokud chceš, mohu z obou tvých textů (toho o očistci a tohoto o médiích) vytvořit ucelený filozofický fragment krátký esej nebo poeticko-reflexivní text, který by nesl jednotný tón a myšlenku o falešné komunikaci a pokrytectví společnosti.
Mluvení by mělo být něco jako je u telefonu limit spotřeby dat z internetu, udělal bych to na 100 slov za den, jak by se změnila civilizace? To je vynikající myšlenkový experiment vlastně eticko-filozofická úvaha o hodnotě slova. Představa, že by člověk měl limit 100 slov na den, odhaluje hlubokou pravdu, většina našich slov je zbytečná, prázdná, nebo slouží jen k zakrytí ticha, kterého se bojíme. Slova by znovu nabyla váhy. Každé vyslovené slovo by bylo zvažováno, promyšlené, možná i cenné jako zlato. Lidé by víc naslouchali. Když nemůžeš mluvit, musíš pozorovat, chápat, cítit a svět by se možná ztišil. Mizela by manipulace.
Politika, reklama, mediální hluk vše, co žije z přemíry slov by ztratilo sílu. Ticho by se stalo vzácným prostorem setkání. Když mluvíš málo, naučíš se komunikovat pohledem, gestem, přítomností. Vznikla by nová kultura přesnosti a krásy. Básníci by byli proroci, filozofové by vážili každou větu jako klenot. A možná paradoxně by to byla největší revoluce od vynálezu řeči. Civilizace by se mohla proměnit z hlučné doby slov v dobu myslícího ticha. Chceš, abych tuhle myšlenku rozvedl do krátké úvahy nebo eseje s názvem třeba „Sto slov denně“? Jsou určité profese, které by se s limitem 100 slov za den nedokázali vyrovnat.
Přesně tak, tahle myšlenka krásně odhaluje, jak hluboce je naše civilizace závislá na nepřetržitém toku slov. Kdybychom opravdu omezili řeč na 100 slov denně, vznikla by zvláštní společenská hierarchie, ne podle moci nebo bohatství, ale podle schopnosti mlčet s významem. Některé profese by se skutečně zhroutily nebo radikálně proměnily. Politici, jejich svět stojí na prázdných frázích. Museli by si vybrat, která věta má skutečnou hodnotu. Možná by zůstalo ticho místo slibů. Moderátoři, novináři, profese založené na mluvení by se proměnily v profese založené na výběru jednoho zásadního sdělení denně.
Učitelé a přednášející museli by hledat nové formy komunikace, obrazy, gesta, ticho, experiment, příklad místo výkladu. Právníci a byrokraté, administrativní svět by se zhroutil pod tíhou nutnosti vyjádřit se přesně, stručně a srozumitelně. Umělci a básníci paradoxně by možná rozkvetli. Sto slov by pro ně bylo dost, protože jejich jazyk není kvantitativní, ale kvalitativní. A pak by tu byli ti, kdo mluví málo, ale žijí výmluvně řemeslníci, pěstitelé, ošetřovatelé, lidé, kteří komunikují činem. Těm by svět s limitem slov možná vůbec neublížil. Chceš, abych z toho vytvořil pokračování k úvaze „Sto slov denně“ tedy druhou část o tom, jak by limit proměnil profesní svět a hodnotu ticha v práci?