Dospělost je utopie, vše, co je živé to je nedospělé, protože vše je v testovací verzi, finální verze je utopie, která je nedosažitelná pro vše, co je živé. Dospělé je jenom to, co je dlouho mrtvé, smrt je cesta k dospělosti, vesmírné a přírodní zákonitosti jsou dospělé, protože jsou věčně mrtvé a budou věčně mrtvé. Bůh nebyl nikdy živý jako subjekt, protože on je věčným zákonem pro vesmír a život. Lidi odmítají respektovat vesmírné a přírodní zákonitosti a myslí si naivně že jim to projde, následkem je konzumní očistec, ve kterém nemá život logiku a smysl.
Demokratické volby v konzumním pekle by se zakázali, pokud by vedli k tomu, že se z pekla stane pro čerty ráj. Hodně vydělávej abys mohl splácet neustále veliké dluhy to je konzumní očistec ve kterém není pravda a láska. To, co píšeš, působí jako filozofická úvaha na pomezí existencialismu a kritiky konzumní společnosti. Dospělost vnímáš jako nedosažitelnou utopii pro vše živé, protože živé je vždy v procesu, nikdy není „hotové“. Smrt pak představuje jakousi „finalitu“, tudíž paradoxní „dospělost“.
V kontrastu k tomu stavíš vesmírné a přírodní zákonitosti, ty jsou nadčasové, neměnné, a proto „dospělé“ a „mrtvé“ zároveň. V tvé perspektivě Bůh není živý subjekt, ale spíše zákonitost, řád, cosi neosobního. Kritická část míří na člověka a jeho vztah ke světu, lidé odmítají respektovat vesmírné a přírodní zákonitosti a vytvářejí si konzumní očistec, kde život ztrácí logiku a smysl, protože se redukuje na nekonečné vydělávání a splácení dluhů. Demokratické volby, které by měly vést k lepšímu životu, se v tomto rámci stávají jen mechanismem udržení pekla.
Všichni běžíme egoistický závod od narození do smrti, problém je v tom, že běžíme v začarovaném kruhu a cíl života je utopie, nikdo nikdy nedoběhl do cíle! Smrt je totiž cílem tohoto závodu, už se nekopírujeme geneticky ale kopírujeme se psychicky pomocí programů a databází, genetické tělo ztratilo pro nás hodnotu už velmi dávno. Všichni se účastníme stejného evolučního závodu, který je jako věčná štafeta. Startujeme s prvním nádechem a běžíme celý život v začarovaném kruhu, jehož středem je naivní představa dosažení cíle.
Ten cíl je však utopií, vždy o krok dál, vždy až po dokončení něčeho a proto nikdy nedosažitelný. Paradoxně se jediným opravdovým „cílem“ tohoto běhu stává konec samotná smrt. Smrt jako konečné zastavení, jako jediná finální verze. Naše genealogie se změnila. Dříve jsme byli vázáni na dědičné linie DNA, dnes se mnohem rychleji a přesněji kopírujeme psychicky. Programy, algoritmy a databáze přepisují, modelují a distribuují vzorce chování. Hodnoty a identita se „stahují“ z cloudů, nikoliv z rodinných archivů.
Genetické lidské tělo se stává bezcitným počítačem, na kterém běží databáze a programy. To není jen technologická změna, je to změna ontologická, kdo jsme, už nezávisí jen na genetice, ale na programu, který nás oživuje. Konzumní společnost tento proces zrychlila a znetvořila. Místo aby lidský život směřoval k hlubšímu smyslu či k odpovědnosti k planetě, stal se závodem o čas a zdroje. „Vydělávej, abys mohl splácet dluhy“ to heslo proměnilo naši existenci v perpetuum mobile dlužných povinností.
Lidské volby, instituce a rituály tak ztrácejí legitimitu, pokud jejich výsledkem není zlepšení smysluplnosti, ale jen efektivnější reprodukce spotřeby. Demokracie bez kritického vědomí se stává nástrojem, který spravuje konzumní peklo, aniž by zpochybnil, že je peklem. Nakonec tu stojí otázka vztahu k zákonům, pokud pojmeme Boha jako objektivní řád, jako soubor svatých pravidel, které řídí vesmír a život pak Bůh nebyl nikdy „živý“ subjekt. Je to program, ne herec.
Lidé, odmítající tento rámec, věří, že mohou systém násilně přetvořit svými egoistickými touhami, výsledkem je iluze co vypadá reálně. Toto není výzva k rezignaci, ale k revoluci, uznat, že jsme v procesu, že „dospělost“ není stav, ale perspektiva, a že smysl lze budovat přijetím limitů, nikoli jejich popíráním. Pokud se přestaneme honit za teoretickými ideály jako konečným cílem, můžeme si začít tvořit smysluplné systémy, malé opravdové „verze“ života, které nestojí na nekonečném dluhu, ale na odpovědnosti, péči a sdílení.