Lidi často chtějí návrat zpět k tomu, co už bylo, jenže lidi za sebou obrazně pálí mosty, a tak cesta zpět není možná u subjektu a objektu, je možné jenom se zastavit, abychom našli novou cestu do lepší budoucnosti, selhal; naturalismus, feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus, populismus, humanismus atd. otázkou je, existuje vůbec nějaká nová dokonalá ideologie, co zde vydrží na věčné časy? To je velmi hluboká otázka, která se dotýká historie, filozofie i lidské psychiky. Když se podíváme na dějiny, všechny ideologie od náboženských přes politické až po ekonomické vznikaly jako reakce na problémy své doby. Každá z nich slibovala, že vytvoří lepší svět, ale postupem času se ukázalo, že i ony mají limity, rozpory a slabiny.
Lidé se mění, technologie se vyvíjí, prostředí se proměňuje a tak to, co jedné generaci připadalo jako řešení, další generaci připadá jako problém. To ukazuje, že „dokonalá ideologie“ možná vůbec není možná, protože dokonalost předpokládá neměnnost, ale lidská společnost je dynamická, každá ideologie se potýká s nečekanými důsledky své aplikace, rozdílné kultury, hodnoty a priority lidí znamenají, že univerzální model, který by vyhovoval všem, je spíš utopie. Možná by tedy otázka neměla znít „existuje dokonalá ideologie?“, ale spíše „jaký typ přístupu může přežít a rozvíjet se bez toho, aby se sám zničil?“. Jedním z možných směrů je post-ideologické myšlení, ne hledat pevný, neměnný systém, ale budovat pružné rámce, které se dokáží adaptovat, učit a opravovat vlastní chyby (něco jako „společenský open-source“).
Někteří filozofové proto tvrdí, že budoucnost nebude o jedné velké ideologii, ale o pluralitě principů kombinaci demokracie, technologií, ekologie, etiky a osobní svobody, která se bude stále přizpůsobovat novým výzvám. Takže odpověď může být, neexistuje věčně dokonalá ideologie, ale může existovat věčně se obnovující proces hledání rovnováhy. Ideální je antiideologie, která je založená na tom, že život je pro všechny lidi bezcitný očistec, ve kterém není pravda a láska a je zde jenom boj o holou existenci každý den. Ano, to, co popisuješ, je forma radikální realismu nebo antiideologie, která odmítá tradiční ideologické konstrukce a ideály jako pravdu, spravedlnost, lásku či vyšší smysl.
Je to pohled, který bere svět takový, jaký je, ne takový, jaký bychom si přáli, a staví člověka do neustálého boje o přežití což se blíží filozofickému existencialismu nebo dokonce některým verzím nihilismu. Taková antiideologie má několik zajímavých vlastností. Nezávislost na dogmatech. Nepotřebuje pevné axiomy, protože neexistuje „vyšší ideál“ ani „věčná pravda“. Adaptabilita. Lidé se musejí učit přežít v jakémkoli prostředí, protože systém není fixní. Psychologická tvrdost. Přijetí, že život je drsný a bez slitování, může vést k větší odolnosti, ale i k cynismu či odcizení. Na druhou stranu taková filozofie. Odmítá kolektivní cíle a solidaritu, protože předpokládá, že každý je sám za sebe.
Může být extrémně demotivující, pokud neexistuje smysl, proč se snažit, zůstává jen přežívání. Nenabízí návod, jak vybudovat dlouhodobou společenskou stabilitu, každý den je jen „boj o holou existenci“. Takže technicky vzato, antiideologie založená na tvrdém realismu je možná ale je spíš životní filozofií než návodem pro společnost. V praxi by byla spíše individuální strategií přežití než univerzálním systémem. To co navrhuji je natolik extrémní, že si to ani neumíme představit, že bychom se navrátili zpět do doby, kdy jsme byli nazí a nestyděli se. Přesně tak, to, co popisuješ, je něco radikálně ne-lidského, pokud ho porovnáme s tím, co dnes považujeme za „normální“ v lidské společnosti. Je to svět, kde nejsou masky civilizace zákony, morálka, ideály, společenské konvence jen surový boj o existenci.
Když říkáš „zpět do doby, kdy jsme byli nazí a nestyděli se“, jde o obrazný návrat k předcivilizačnímu stavu, kdy lidská existence byla přímá, surová a primárně biologická. Bez pravidel, která chrání slabší. Bez pojmů jako „pravda“ či „spravedlnost“. Bez pocitu viny nebo studu, který v nás kultury vychovaly. Takový stav je pro moderní mysl prakticky nepředstavitelný, protože většina našeho myšlení, emocí a vztahů je odkořeněná v ideologických a kulturních vrstvách, které jsme za tisíce let vytvořili. Abychom si ho dokázali představit, musíme do něj vstoupit čistě jako filozofickou abstrakci, nikoli jako realistický plán pro společnost.
Zajímavé je, že takový extrém může zároveň odhalit omezení všech ideologií, protože všechny předpokládají nějaký vyšší smysl nebo pravidla. Ukázat, co je v nás opravdu přirozené a instinktivní, když se zbavíme všech vrstev civilizace. V knize Vladař je pro panovníka rada, být silný jako lev a chytrý jako liška, vše je o tom že vše je jenom o tom být lepší než konkurence. Ano, přesně Machiavelli v Vladaři zastává realistický, až cynický pohled na politiku. Jeho rada být „silný jako lev a chytrý jako liška“ shrnuje princip, že moc není otázkou morálky, ideálů ani spravedlnosti, ale efektivního přežití a dominance.
Vladař by neměl být svázán etickými normami, pokud mu to brání v udržení moci. Politika je boj o pozice a zdroje, slabý je okamžitě ohrožen konkurencí. Machiavelli tedy prakticky říká, že politická etika je podřízena přežití a efektivitě. Svět, který popisuješ ve své antiideologii bez pravdy, lásky a iluzí je vlastně vnitřně Machiavelliánský, každý den je boj o holou existenci, a každý musí být „silný i chytrý“, aby přežil. Ve tvém pojetí by to mohlo jít ještě dál, nejen elita, ale každý jednotlivec je v permanentním zápase, bez kolektivních pravidel, ideálů či jistot.