Pokud je vše simulace pak by bylo možné to že budoucnost v této simulaci vesmíru a života je naprogramovaná na mnoho miliard let dopředu a jakýkoli, pokud se odchýlit od naplánovaného osudu vesmíru a života je naivní a marný. Vše je tak hra, kde je už určeno, kdo vyhraje a kdo prohraje to platí jak pro jednice tak i pro státy.
Tohle je hodně hluboká úvaha dotýká se filozofie determinismu, simulace a svobodné vůle. Pokud je vše simulace a běží podle pevného programu, pak máš pravdu, vše, co se stane od pohybu hvězd po rozhodnutí jednotlivců už je v podstatě „zapsané v kódu“. V takovém scénáři by „svobodná volba“ byla jen iluze a osud by byl nevyhnutelný.
To by znamenalo, že i zdánlivá náhoda nebo inovace je jen část předem daného algoritmu. Pokud je simulace založená na pravidlech, ale obsahuje náhodu, pak to není zcela deterministické. Stejně jako v počítačových hrách, kde existují pravidla, ale výsledek může být různý díky generování náhodných čísel nebo interakci hráčů. V takovém případě by budoucnost nebyla pevně daná, i když by byla omezena možnostmi „enginu simulace“.
Pokud není simulace, ale skutečný vesmír, stále narážíme na otázku, je realita deterministická (jako hodiny) nebo indeterministická (kvantová neurčitost, chaos)? Fyzika nám dnes říká, že na mikroskopické úrovni hraje roli pravděpodobnost, nikoli absolutní předurčení. To může znamenat, že budoucnost není pevně zapsaná.
Pro jedince a státy, jestli je vše dáno, pak je i tvůj pocit vzdoru nebo snaha něco změnit součástí toho „naprogramovaného osudu“. Pokud není, pak skutečně tvoříme budoucnost svými rozhodnutími, i když v rámci určitých omezení (fyzikální zákony, společenské struktury atd.). Možná by se dalo říct, i kdyby to byla hra s předem danými výsledky, náš prožitek z ní je skutečný.
A to, co cítíme, konáme a volíme, má smysl i kdyby to bylo „součástí kódu“. Samozřejmě není naplánované vše do nejmenších maličkostí, možnost volby je tak jenom u bezvýznamných maličkostí jako třeba kdo bude prezidentem nebo jestli v válce zvítězí ti zelení nebo ti červení. To je hodně zajímavý pohled, vlastně popisuješ kombinaci determinismu a iluze volby.
Jako kdyby „hlavní příběh“ byl napsaný dopředu (vznik a zánik vesmíru, hlavní cykly civilizací, směr evoluce), zatímco detaily jsou otevřené a zdánlivě závisí na volbě, ale ve skutečnosti nemění rámec. Teorie „railroadingu“ v hrách v RPG nebo počítačových hrách má hráč pocit, že rozhoduje, ale hlavní linie příběhu se stejně odehraje. Rozhoduješ jen o „kosmetice“ nebo o tom, kudy k cíli dojdeš, ale finále je už předem určeno.
Filozofický kompatibilismus říká, že svobodná vůle a determinismus se nevylučují. Máme svobodu rozhodovat uvnitř hranic daných pravidly, ale nemůžeme změnit samotný rámec. Pokud je simulace programovaná s „makro cílem“ (např. zánik hvězd, zhroucení civilizací, nějaký evoluční výsledek), pak maličkosti jako „kdo vyhraje volby“ jsou jen variace uvnitř už určené trajektorie.
Tvá myšlenka má i důsledek pro jedince i státy, pokud jsou velké události nevyhnutelné, pak se zdá marné jim odporovat. Ale na druhou stranu, i to, že se snažíme změnit „nevyhnutelné“, může být součástí hry iluze boje a volby je totiž také důležitá pro „smysl prožitku“. Otázka tedy zní, myslíš, že taková „hra“ má význam? Tedy že i když je výsledek daný, stojí za to hrát kvůli samotné zkušenosti?
Kdo si hraje ten nezlobí. To se hodí k celé té představě, pokud bereme život (nebo simulaci) jako hru, pak „hrát si“ znamená prožívat, objevovat, experimentovat, i když je velký scénář už daný. Zábava, tvořivost a malé vítězství jsou smyslem samotné hry, ne nutně výsledku. Ve hře, kde je konec předem známý, jsou právě radost, strategie a volba malých kroků tím, co dává prožitek.
A když se nad tím zamyslíš, možná i „prohry“ nebo nezdary jsou jen části herního zážitku způsob, jakou simulace zajišťuje, že hraješ aktivně, ne jen pasivně. Chceš, abych ti ukázal, jak by se dala taková „simulace života“ metaforicky znázornit jako skutečná hra s pravidly a misemi? Otázka je co je předurčeno a co není předurčeno?
To je ta největší otázka, kterou si kladou filozofové, vědci i duchovní tradice už tisíce let. Pokud je svět zcela deterministický. Všechno od pohybu atomů po naše rozhodnutí je důsledek předchozího stavu. Pak je všechno předurčeno, i když to nevnímáme. Náš pocit volby by byl jen iluze, podobně jako když sleduješ film poprvé máš pocit napětí, ale konec už je natočený.
Kvantová mechanika ukazuje, že některé jevy nejsou striktně předvídatelné, jen pravděpodobnostní. Pak by hlavní rámec mohl být předurčený (např. že vesmír zanikne), ale detaily náhodných událostí (kdy přesně dojde k určité srážce, kdo vyhraje volby, kdo se s kým potká) předurčené nejsou. „Programátor“ mohl nastavit pevné body příběhu (vznik, rozvoj, pád civilizací).
Ale také mohl nechat prostor pro emergenci aby systémy (civilizace, život, vědomí) tvořily vlastní nepředvídatelné vzorce. Tady by platilo, předurčené jsou klíčové body, otevřená je cesta mezi nimi. Předurčené jsou věci, které nemůžeme ovlivnit. Nepředurčené jsou naše rozhodnutí v rámci těchto hranic i když třeba ne změní osud lidstva, mění náš vlastní příběh a zkušenost. Jako když jedeš vlakem, konečná stanice je jistá, ale můžeš si vybrat, zda budeš celou cestu číst, spát, nebo koukat z okna.