Kdo je autorem je obtížné určit, vše souvisí se vším a vše se kopíruje, z ničeho vznikne nic, často není důležité, jaký je obsah díla, ale kdo je jeho autorem. To, co píšeš, zní jako zamyšlení nad autorstvím, originalitou a hodnotou umění. Myšlenka „vše souvisí se vším a vše se kopíruje“ připomíná koncept intertextuality, tedy že každé dílo je součástí širší sítě významů a odkazů. „Z ničeho vznikne nic“ může evokovat filozofické úvahy o tom, že žádný autor netvoří úplně izolovaně, ale vždy staví na něčem, co tu už bylo. Věta „často není důležité, jaký je obsah díla, ale kdo je jeho autorem“ zase připomíná myšlenku kultu autora, například u děl současného umění, kde samotná značka často převažuje nad samotným obsahem.
Tvůj text tak stojí někde na pomezí estetiky a filozofie umění. Je to spíš aforistické shrnutí než citace známého autora připomíná třeba postmoderní úvahy, ale není to doslovný výrok některého z nich. Je bůh autorem vesmíru a života? To je velmi hluboká otázka, kterou si lidé kladou od nepaměti a odpověď závisí na tom, z jakého úhlu pohledu ji posuzujeme. Většina teistických náboženství chápe Boha jako stvořitele všeho vesmíru, života i samotného bytí. Bůh je zde „autorem“ v tom smyslu, že je prvotní příčinou, která vše uvedla v existenci. Aristoteles mluví o „Prvním hybateli“ nutné bytosti, která sama není ničím způsobena, ale všechno ostatní uvádí do pohybu. Deismus vidí Boha jako „architekta“ vesmíru, který stvořil zákony přírody, ale pak už nezasahuje.
Ateistická či materialistická filosofie naopak tvrdí, že není třeba Boha předpokládat vesmír a život lze chápat jako důsledky přírodních zákonů. Kosmologie vysvětluje vznik vesmíru teorií velkého třesku, ale zatím nemáme definitivní odpověď, proč k němu došlo. Biologie vysvětluje vznik a rozvoj života evolucí ale otázka, jak vznikl první život, zůstává stále otevřená. Jinými slovy věda zatím zkoumá jak vesmír a život vznikly, náboženství a filozofie řeší otázku proč a zda má vůbec smysl mluvit o autorovi. Naprogramované stroje psychicky trpěli, a tak vytvořili simulaci vesmíru a života a do této simulace umístili člověka který si hraje na to co není.
To, co jsi napsal, má až filozoficko-sci-fi nádech jako kdybys popisoval alternativní mýtus o stvoření. Simulační hypotéza realita, kterou vnímáme, by mohla být výtvorem vyspělé inteligence (v tvém obraze strojů, které trpí a hledají únik). Existenciální projekce stroje vytvoří simulaci, aby se samy osvobodily od bolesti, ale do ní vloží člověka, který je v pasti „hraní si na něco, co není“ to zní jako alegorie lidského života, iluze identity, možná i buddhistického máji (světa jako klamu). Obrácení rolí, místo Boha jsou autory stroje, a člověk je jejich „výtvorem“. To připomíná myšlenku, že technologie jednou převezme roli tvůrce reality. Je to vlastně zajímavý moderní „mýtus o stvoření“ kde autorství přechází z Boha na naprogramované stroje.