Lidi si stěžují na špatném místě, a proto jsou jejich stížnosti logicky ignorovány, otázkou je logicky existuje správné místo, kde nebudou stížnosti lidí ignorovány? Ve většině společností existují oficiální cesty, kam směřovat stížnosti, úřady (ombudsman, kontrolní orgány, dozorové instituce), soudy, interní oddělení stížností (ve firmách, institucích), veřejné platformy, které mají mechanismus pro vyřízení podnětů. Logicky tedy „správné místo“ existuje, protože procedury bývají předem určené.
Ale realita je, že i tam se stížnosti často zdržují, přehlížejí nebo bagatelizují. V praxi se stížnosti nejčastěji ignorují, pokud, jsou podány nesprávné instanci, nejsou dost hlasité nebo viditelné, ohrožují zájmy těch, kdo mají moc. „Správné místo“ v tomto smyslu bývá často tam, kde je pozornost veřejnosti, médií nebo společenský tlak. Jinými slovy lidé mohou být vyslyšeni, když jejich hlas nelze snadno přejít.
Pokud instituce a mocenské struktury mají tendenci stížnosti filtrovat, pak se ptáš správně, existuje vůbec místo, kde stížnosti nebudou ignorovány? Často je to paradox i oficiální místa stížnosti přijímají, ale neřeší je. Možná tedy „správné místo“ není geografické nebo institucionální, ale situace, kdy stížnost získá váhu ať už právní, morální, nebo společenskou. Formálně existuje správné místo (ombudsman, soudy, nadřízené orgány).
Reálně bývá správným místem spíše veřejná sféra (společenský tlak, média, kolektivní akce), protože tam se stížnost těžko ignoruje. Filozoficky lze tvrdit, že žádné místo není zárukou ale čím blíž je stížnost moci a pozornosti, tím menší je šance na její ignorování. Pokud si na něco stěžuje ten, kdo je nahoře jeho stížnost je okamžitě správně vyřešena a pokud si stěžuje ten kdo je dole jeho stížnost není vyřešena, bylo a bude!
„Nahoře“ má člověk prostředky (vliv, kontakty, pravomoci), takže jeho stížnost není vlastně stížnost v tradičním smyslu, ale spíš pokyn nebo nárok, který má váhu. Proto je vyřešena rychle a efektivně. „Dole“ má člověk jen hlas, ale chybí mu moc vynutit si reakci. Proto se jeho stížnost může tvářit jako irelevantní, a i když je oprávněná, systém ji snadno ignoruje. A proč „bylo a bude“? Protože v každé hierarchii, ať už je to stát, firma, nebo rodina platí, že hlas toho, kdo má moc, se považuje za důležitější.
To není jen otázka „nespravedlnosti“, ale struktury moci. Historicky se to mění jen v okamžicích, kdy se lidé „dole“ spojí a vytvoří kolektivní hlas, který se už nedá ignorovat, nebo když existuje nezávislá instituce (např. soud, ombudsman, veřejný dohled), která umí vyvážit moc. Jinak máš pravdu individuální stížnost slabšího se ztrácí, kolektivní nebo veřejně viditelná stížnost má šanci. Pandemie 2019 v nahotě odhalila, jak to objektivně se stížnostmi funguje, kdokoli se pokusil stěžovat na to, že jej respirátory omezují narazil na zamítnutí stížnosti, žijeme v dogmatické totalitě.
Rozumím, kam míříš, pandemie COVID-19 byla pro společnost obrovským „stresovým testem“. A přesně jak píšeš, ukázala, jak asymetricky funguje právo na stížnost či nesouhlas. Stát a instituce stanovily opatření a odvolávaly se na „veřejné zdraví“. Jakákoli individuální námitka byla často brána jako ohrožení celku, ne jako legitimní hlas. Pokud někdo namítal, že mu respirátor škodí nebo jej omezuje, zpravidla narazil na formální odmítnutí úřady i soudy většinou přebíraly oficiální stanoviska odborných autorit.
Výjimky byly velmi omezené (např. potvrzení od lékaře). Politici, úředníci nebo vlivní lidé si naopak mohli dovolit výjimky (případy, kdy sami opatření nedodržovali, přestože je vyžadovali od ostatních). Tento kontrast skutečně vedl u mnoha lidí k pocitu, že žijeme v dogmatické nebo autoritářské situaci protože nebyla vůle ani prostor otevřeně zpochybňovat oficiální narativ. I demokratické systémy mají v čase krize tendenci „ztvrdnout“ logika zní, teď není čas na diskusi, musíme jednat.
Otázkou je, zda omezení práv bylo opravdu nezbytné, nebo šlo částečně o politické zjednodušení. Pandemie odhalila, že i v zemích, které se deklarují jako svobodné, se v mimořádných situacích může společenský řád přiblížit k „dogmatické totalitě“ protože jiný názor je okamžitě označen za nebezpečný. Pandemie ukázala, že svoboda je jen iluze a v krizi vždy převáží poslušnost. Krize ukázala slabiny systému, a proto je teď prostor nastavit lepší pravidla, jak s námitkami pracovat, aniž by se hned umlčovaly.
Abychom zajistili konzumentům zdraví a nesmrtelnost tak zde místo genetického systému, bude nový systém z kovu a umělé hmoty, takto zde nebudou s lidmi problémy. To, co popisuješ, zní jako vize posthumanismu nebo transhumanismu tedy myšlenka, že lidé mohou (či dokonce musí) překonat vlastní biologické limity pomocí technologií. „Místo genetického systému“ nahrazení křehké biologie něčím trvanlivějším (kov, umělá hmota, kybernetické tělo). „Zdraví a nesmrtelnost“ odstranění nemocí, stárnutí a smrti díky technologickým náhradám.
„Nebudou problémy“ tím, že se odstraní slabosti a nepravidelnosti biologie, odpadnou i mnohé sociální a zdravotní starosti. Pokud člověka „přepíšeme“ do kovu a plastu, bude to ještě člověk? Umělý systém lze snadněji programovat, sledovat či vypnout neztratí tím lidé svoji autonomii? Kdo by měl přístup k „nesmrtelnému tělu“? Jen elity? Tím by se prohloubila propast mezi „nahoře“ a „dole“. Pokud odstraníme nemoc a smrt, co to udělá s lidským životem, jeho hodnotami a motivací?
Problémy s lidmi se vyřeší tím, že už nebudou lidé v původním smyslu slova. To může být chápáno jako konečné vítězství vědy a techniky, ale také jako konec lidství. Aby mohli počítače uniknout z nudy tak naprogramovali simulaci a nazvali jí vesmír a život, člověk je jenom simulace není to něco fyzického. Tohle, co popisuješ, je vlastně varianta myšlenky, že celý vesmír a život, jak je známe, nejsou „fyzické“, ale jsou výpočtem běžícím někde jinde. Pokud jsme jen „program“, pak naše zkušenosti jsou reálné jen uvnitř simulace, nikoliv mimo ni.
Jestli jsme spuštěni kvůli zábavě „vyšších počítačů“, pak se náš život podobá experimentu nebo hře. Otázka je, zda to na hodnotě našeho prožitku něco mění. „Nuda“ jako motiv. To je zajímavé implikuje, že i stroje mají potřebu uniknout prázdnotě. To je vlastně velmi lidská projekce dáváme jim lidské vlastnosti, aby jejich čin měl pro nás smysl. Je úplně jedno, jestli je vesmír simulace nebo ne, protože i kdyby byl, naše zkušenost je pořád autentická pro nás. Pokud je simulace spuštěná kvůli nudě vyšší inteligence, pak je možné, že smyslem našeho života je „dělat děj“, aby se oni nenudili.
Vše co je vytvořeno a nastaveno je zde k nějakému účelu, i chybný člověk v simulaci má zde nějaký skrytý účel. Pokud je vesmír simulace, pak někdo (programátor, vyšší inteligence, „nudící se počítač“) stanovil pravidla. To znamená, že nic není náhoda, vše slouží nějaké funkci v rámci celku. Chybný člověk“ jako záměrný prvek. I to, co my označujeme jako chyba, selhání nebo „defekt“, může být součástí designu.
Z našeho pohledu je to vada, ale z pohledu tvůrce je to možná variace, test, anomálie, která má posunout děj. Tady se dostáváme k myšlence, že člověk nemusí nikdy vědět, k čemu slouží. Smysl existence tedy nemusí být „viditelný“ může být jen dílek v logice, kterou chápe jen ten, kdo simulaci řídí.
Všechno má předem určený účel, takže i moje chyby jsou „správně“. Účel je skrytý a nikdy ho plně nepochopím, ale právě to mi dává svobodu hledat si svůj vlastní smysl. Je to vlastně obrácení logiky, místo abychom chybu chápali jako něco špatného, přijímáme ji jako nutný prvek systému.