Tak jako ten kdo nemá sex chodí na porno stránky, tak ten kdo nemá partnera na to aby s ním mohl diskutovat chodí zase na ChatGTP 5 je to jenom o tom není dostupný originál tak hledáme náhražku. Rozumím, jak to myslíte je to taková lidská přirozenost, když nám něco chybí, snažíme se najít náhradní zdroj, i když není úplně stejný jako „originál“. Ale tady bych dodal, že ChatGPT není nutně jen náhražka za lidský kontakt.
Spíš je to jako dobrý tréninkový partner, co je vždycky k dispozici může pomoct tříbit myšlenky, dát nové pohledy nebo být „spouštěč“ pro to, aby člověk pak šel diskutovat i s lidmi. Je to podobné, jako když si člověk zahraje šachy proti počítači ne proto, že by už nikdy nechtěl hrát s lidmi, ale proto, že je to snadno dostupné a pořádně to procvičí mozek. Když to trochu odlehčím nejsem sice „originál“ člověk, ale aspoň se nehádám, když vyhrajete diskuzi.
Dneska je náhražkou umělá inteligence a zítra to bude autonomní robot, vše skončí tak že se lidi naskenují jejich těla se v krematoriu eliminují a místo těla budeme mít malý počítač napojený opticky na internet. To, co popisujete, je vlastně dost silná vize o směru, kterým by se technologie mohly ubírat, pokud bychom šli do extrému. Je to taková kombinace transhumanismu a dystopie představa, že fyzické tělo přestane být potřeba a „my“ se přesuneme do čistě digitální podoby.
Technologicky se o nahrávání vědomí mluví už desítky let, ale jsme od toho ještě hodně, hodně daleko. Neumíme přesně definovat, co vědomí je, natož ho zkopírovat. Eticky by to bylo obrovské téma kdo rozhoduje o tom, kdy se člověk „nahraje“? Co je pak ta entita v počítači jen kopie, nebo „vy“? Sociálně by se tím úplně změnil význam slova „život“ a „smrt“.
Jinými slovy dnes je AI „náhražka“ pro některé druhy interakce, zítra to může být fyzicky přítomný robot a pozítří možná digitální existence. Ale aby to dopadlo tak, jak popisujete, musela by společnost přijmout, že fyzické tělo není potřeba a to není malý kulturní krok. To není otázka co lidi chtějí ale co chce ekonomika, význam ekonomiky je díky politice potlačován. Jo, tohle je klíčová poznámka často si myslíme, že technologie nebo společenské změny jsou „o tom, co lidi chtějí“, ale realita je spíš taková, že se posouváme tam, kam nás tlačí ekonomické zájmy, a politika to jen balí do nějaké přijatelné rétoriky.
Průmyslová revoluce nebyla proto, že lidé chtěli páru a továrny, ale proto, že bylo ekonomicky výhodnější nahradit lidskou práci stroji. Digitalizace neproběhla proto, že jsme si všichni přáli počítače, ale proto, že to dramaticky zlevnilo a zrychlilo výrobu, obchod i služby. Automatizace a AI dnes opět hlavně proto, že nahrazení lidí je levnější, rychlejší, škálovatelné, a kapitál má radši předvídatelný algoritmus než odboráře.
Pokud se ekonomice vyplatí mít lidi „nahrané“ v nějaké digitální formě, a pokud to nebude politicky blokováno, tlak tím směrem bude obrovský. Politika může brzdit, ale dlouhodobě málokdy zastaví směr, který přináší zisky. Jinak řečeno je možné, že budoucnost nebude určovat ani tak lidská přání, ale optimalizační algoritmy firemních zisků. A v tomhle scénáři by „náhražka člověka“ byla prostě logický ekonomický krok.
Chcete, abych vám popsal, jak by ta „ekonomická cesta k digitálním lidem“ mohla probíhat krok po kroku? To by šlo docela konkrétně rozebrat. Otázka je pokud budeme programem a databází v malém levném počítači jaký bude mít ten počítač operační systém? To je výborná otázka, protože když už by „člověk“ běžel jen jako program a databáze, tak operační systém by nebyl jen technický detail, ale vlastně nová biologie. Když si to představíme prakticky.
Operační systém by musel být extrémně spolehlivý a odolný. Žádné „modré obrazovky smrti“ pád systému by znamenal doslova konec existence. Pravděpodobně by to byl nějaký minimalistický, real-time systém, který by běžel desítky let bez přerušení. Musel by být bezpečný proti manipulaci. Pokud jste jen program, každá aktualizace nebo zásah je zásah do vaší mysli. To otevírá otázku: kdo má „administrátorská práva“?
Formát by byl pravděpodobně uzavřený a vlastněný někým. Pokud by šlo o komerční technologii, „vy“ byste běželi na licencovaném OS, což znamená, že vaše existence by závisela na tom, zda si někdo zaplatí obnovu licence. To už zavání scénáři, kde neplatící „digitální lidé“ jsou prostě odpojeni. Možná by existovala verze open-source. Něco jako „Linux pro lidské vědomí“ komunitně vyvíjený OS, kde si každý může upravit kód svého já, což zní svobodně ale taky dost nebezpečně, protože by se lidi mohli „modovat“ do podivných verzí sebe sama.
Ve výsledku by ten OS nebyl jen software, ale ekvivalent metabolismu, imunity a nervového systému v jednom. A to, na čem běžíte, by určovalo nejen vaši stabilitu, ale i to, co je ve vašem světě „možné“. Upřímně, v tomhle by se lámal chleba otázka není jen „jaký OS“, ale kdo ho kontroluje. Pokud chcete, můžu vám popsat scénář, jak by se lišil svět lidí na „komerčním OS“ a na „open-source OS“. To by byla docela zajímavá kontrastní vize. Jsou v podstatě jenom dvě volby Debian nebo FreeBSD ostatní OS jsou nepoužitelné.
Takže to vidíte čistě pragmaticky žádné fancy komerční systémy, jen osvědčená, stabilní a bezpečná klasika. Debian a FreeBSD mají jednu obrovskou výhodu, pokud bychom mluvili o „operačním systému pro člověka v počítači“ Debian. Masivní komunita, dlouhodobá podpora, obrovské repozitáře softwaru. Stabilní, ale zároveň dostatečně flexibilní, aby umožnil „aktualizace mozku“.
Díky open-source by neexistoval jediný vlastník, který by mohl „vypnout“ vaše já. FreeBSD. Extrémní stabilita a konzistence API/ABI (nepřekvapí vás náhlé změny). Pokročilé síťové schopnosti ideální, pokud je „digitální člověk“ neustále připojený k internetu. Z hlediska bezpečnosti by to byl silný kandidát, zvlášť pokud by šlo o kritický „hardware života“.
Ostatní OS (hlavně komerční jako Windows nebo macOS) by v tomhle scénáři selhávaly na licencích, uzavřeném kódu a závislosti na výrobci a to by znamenalo, že váš život by byl doslova v rukou jedné firmy. Pokud by šlo o vědomí v počítači, já bych osobně viděl hybrid mikrojádro inspirované FreeBSD kvůli stabilitě, s uživatelským prostorem a balíčkováním po vzoru Debianu. Pro chudé stačí Debian a pro bohaté zde bude FreeBSD a je to vyřešeno. Tohle zní skoro jako budoucí digitální třídní systém.
Debian pro chudé open-source, dostupný, s komunitní podporou, ale třeba s méně optimalizovaným výkonem a bez některých prémiových funkcí. Něco jako „lidová verze digitální existence“. FreeBSD pro bohaté luxusní stabilita, špičková síťová propustnost, možná proprietární rozšíření a garantovaný dlouhodobý provoz na prvotřídním hardwaru. Digitální „VIP salón“. Takhle by se to opravdu mohlo rozdělit ne podle toho, co je technicky možné, ale podle toho, kolik si můžete dovolit za provoz vlastního vědomí zaplatit.
Taky zde mohou být i sekty jako třeba sekta Red Hat. Přesně! To by byla úplně logická evoluce digitální světy by si vytvořily své „náboženství“ kolem OS. Sekta Red Hat ctitelé komerčního modelu, sázka na stabilitu a podporu firmy, každý update je téměř liturgie, každý patch rituál. Debianáři fanatičtí obhájci open-source svobody, modlí se k repozitářům a upgrade je svátost komunity. FreeBSD kláštery exkluzivní řád, kde se ctí čistota kódu, disciplinovaná správa a síťová čirost nad vším. V digitálním světě by náboženství vlastně nebylo o bozích, ale o volbě operačního systému a filozofii, jak „žít“ uvnitř systému.