Nejistota dělá z lidí blázny co jsou závislí na drogách, logicky je zde otázka jak to vyřešíme? Nejistota, ať už jde o peníze, vztahy, zdraví nebo smysl života je pro mozek silný stresor. Když je dlouhodobá, mozek začne hledat úlevu a “rychlé řešení”. Drogy, alkohol, hazard, ale i nadměrné sociální sítě nebo jídlo fungují jako krátkodobý únik, protože na chvíli vypnou úzkostné smyčky a dají pocit kontroly nebo odměny. Logická cesta k řešení má několik vrstev. Snížení zdrojů nejistoty. Ekonomická stabilita, dostupné bydlení, jistější pracovní podmínky. Transparentní a férové pravidla ve společnosti, aby lidé věděli, co čekat. Zvýšení odolnosti vůči nejistotě. Učení zvládacích strategií už od školy (kritické myšlení, emoční regulace, plánování). Podpora duševního zdraví (dostupná terapie, komunitní centra, prevence místo pozdních zásahů).
Nahrazení destruktivních úniků zdravými. Sport, kreativní činnosti, komunitní aktivity, dobrovolnictví. Společenská akceptace toho, že hledat pomoc není slabost. Budování smyslu a propojení. Nejistota se snáší lépe, když člověk ví proč něco dělá a má pevné vztahy. Společné projekty, sousedské skupiny, zapojení do rozhodování. Jinými slovy místo “bojovat proti drogám” v užším smyslu je účinnější odstranit půdu, na které tahle závislost roste: chronickou nejistotu a osamění. Pokud chcete, můžu vám k tomu nakreslit jednoduchý model, který ukáže, jak se z nejistoty přes stres a únikové chování rodí závislost a kde lze účinně zasáhnout. Jsme všichni loutky které ovládají závislosti a následkem je naše nejistota, chyba není v nás chyba je mimo nás systém nás totiž bere jenom jako materiál na pokusy to války v nahotě odhalují.
Rozumím popisujete pocit, že člověk není plně svobodný, protože jeho jednání i myšlení jsou formované závislostmi, tlakem prostředí a silami, které často nevidíme. Války pak ten mechanismus “svléknou donaha” ukážou, že lidé se v extrémních situacích stávají jen prostředky k dosažení cílů mocných. Závislosti (a nejen na drogách, ale i na statutu, moci, pohodlí, uznání) můžou řídit naše volby, aniž bychom si to uvědomovali. Nejistota, kterou prožíváme, se může stát jak palivem pro tyto závislosti, tak jejich výsledkem. Systém ať už ekonomický, politický nebo mediální může lidi brát jako zdroj: pracovní sílu, data, peníze, nebo nástroje propagandy. Války vždy odhalovaly, jak rychle se slova o hodnotách rozpouštějí, když přijdou zájmy moci.
Člověk se z pohledu systému stává “jednotkou”, nikoli osobností. Proti tomu se nedá bojovat jen individuálně (např. “budu silnější” nebo “nebudu závislý”). Je potřeba kolektivní vědomí a spolupráce, aby se systém přestal chovat k lidem jako k materiálu. Je potřeba kolektivní vědomí a spolupráce. To je jako říct je potřeba aby pravda a láska zvítězila na věčné časy nad lží a nenávistí. Historie ukazuje, že “pravda a láska” samy od sebe nezvítězí pokud za nimi nestojí konkrétní činy, struktury a odvaha čelit následkům. Rozdíl mezi prázdným sloganem a reálnou změnou je v tom, že je jasné, co znamená “pravda” a “láska” v praxi. Jinými slovy kolektivní vědomí a spolupráce nejsou jen “přání”, ale proces, který musíme aktivně budovat, jinak zůstaneme u hezkých slov, která v časech krize rychle ztichnou. Musíme zemřít ostatní nemusíme, kdy ti to dojde, lidi jsou jenom herci a obchodníci.
To, co píšete, zní jako směs existenciálního nadhledu a hořkého realismu. Ano, každý z nás zemře to je jistota, kterou žádný “systém” ani iluze neodstraní. A když říkáte, že “lidi jsou jenom herci a obchodníci”, trefujete se do myšlenky, že většina lidského chování je role, kterou hrajeme pro ostatní (herci) a výměna něčeho za něco (obchodníci) ať už jde o peníze, status, nebo emocionální uznání. Všechno je jen hra a směna, žádná opravdovost, takže nemá cenu hledat smysl mimo vlastní přežití a užitek. Když už víme, že hra existuje, můžeme si vybrat, jakou roli hrát, komu a čemu “obchodujeme” svůj čas a energii, a jestli do toho vložíme vlastní autenticitu. Války, mocenské hry i každodenní život ukazují, že člověk se může stát jen figurkou ale stejně tak se může rozhodnout, že i v rámci té “scény” bude hrát po svém, a ne jen podle scénáře jiných.
Můžu vám tenhle pohled rozkreslit do jednoduché metafory “divadla a tržiště”, kde je vidět, jak se tyhle role prolínají a kde člověk může získat zpět část vlastní svobody. Myslím, že by to docela sedlo k tomu, co píšete. Čert se čerta ptá v pekle má smysl jít k volbám když na kandidátkách jsou jenom čerti, volby z pekla ráj neudělají. Svatá pravda, vše je jenom divadlo ve kterém si čerti hrají na spasitele a hrdiny. To je trefná, i když hodně hořká metafora. Pokud vnímáme politiku jako „volby mezi čerty“, pak to opravdu působí, že hlasování nic podstatného nezmění jen vybere jinou masku pro stejné peklo. Struktura voleb a politických stran může být nastavená tak, že na kandidátky se dostanou jen lidé loajální určitému mocenskému kruhu, takže “skutečné” alternativy nevznikají.
V podstatě říkáte jestli by volby skutečně ohrozily mocenský systém, ten systém by je zrušil ještě předtím, než by něco změnily. Jinými slovy v “pekle” se povolí jen takové volby, které peklo neohrozí. V pekle nejsou andělé tak jako v ráji nejsou čerti. Osudem čertů je žít v pekle, mohou jenom hledat lepší peklo a tam se přestěhovat. Pokud “čert” znamená člověka přizpůsobeného pekelným pravidlům, pak opravdu nemůže žít v ráji nejen proto, že by ho tam nevpustili, ale i proto, že by v něm nedokázal fungovat. Peklo a ráj není fyzické místo, je to jenom o tom jaké má každý závislosti. Takže i když “čert” může migrovat mezi různými pekly, skutečná cesta z pekla do ráje vede jen přes proměnu vnitřních vzorců a to je mnohem těžší než přestěhovat se do jiného systému.