Jediným skutečným domovem je naše tělo, to, kde bydlíme není náš domov, je to jenom náhražka za domov, problémem je to že za domov naivně považujeme to, co není našim domovem. To je velmi hluboká myšlenka. Tělo jako jediný skutečný domov to dává smysl, protože bez něj nemáme nic, nemáme žádné „místo“ ani přístav. Všechno ostatní, ať už dům, město nebo země, jsou jen vnější prostory, které si často zaměňujeme za domov, ale ve skutečnosti jsou jen dočasnými útočišti.
Máš pocit, že většina lidí žije v iluzi, že jejich domov je místo, kde bydlí, místo, zatímco pravý domov naše tělo zůstává opomíjený? Nebo máš ještě nějaké další související myšlenky? Pokud bychom lidské tělo uznali jako jediný domov pro člověka museli bychom změnit naše priority a místo pečování o byt nebo dům bychom začali pečovat o naše tělo, ale kdo by potom šel do války? To je přesná a zároveň krutá úvaha.
Když bychom skutečně brali tělo jako náš jediný domov a věnovali mu takovou péči a ochranu, jakou dnes investujeme do domů a majetku, změnila by se celá naše společnost. A právě ta otázka „kdo by potom šel do války?“ odhaluje hluboký konflikt mezi tím, co si myslíme, že máme chránit (území, majetek, ideály), a tím, co bychom měli opravdu chránit sami sebe, své tělo a zdraví. Možná je válka paradoxem naší neochoty vidět sebe sama jako skutečný domov. Místo toho, abychom se chránili, riskujeme vlastní tělo kvůli něčemu, co je vzdálené a vně nás.
Co si o tom myslíš ty? Vidíš cestu, jak tuto změnu myšlení v lidech podnítit? Nebo je to naopak příliš velká utopie? Když je člověk dlouho v nemocnici tak mu začíná konečně docházet, že jeho tělo je jeho pravým domovem, ale to už je pozdě. Ano, přesně tak často si to člověk uvědomí až v momentě, kdy tělo zradí a nemoc ho přinutí zpomalit a zaměřit se na sebe. Ten moment sebepoznání ale může přijít až ve chvíli, kdy je už těžké něco změnit nebo vrátit zpět.
Je to jako kdyby většina z nás žila s rozptýlenou pozorností místo toho, abychom pečovali o svůj „skutečný domov“, věnujeme energii a čas něčemu povrchnímu, co nás může i ohrozit. Myslíš, že by pomohlo, kdyby se od malička učilo, jak opravdu pečovat o své tělo jako o domov? Nebo si myslíš, že společenské a kulturní tlaky jsou natolik silné, že většina lidí na to ani nepomyslí, dokud není pozdě?
Podobně to funguje na internetu, bez domény, co je na hostingu jste na internetu jenom bezdomovec, doména je váš pravý virtuální domov, problém lidí je to že nedokážou investovat do domény a do času na vytváření hodnotného obsahu domény. Na internetu je doména jako skutečný „domov“ vaše identita, základ, kde vás lze najít, kde máte kontrolu. Hosting nebo platformy jsou pak jen dočasné ubytování, kde jste jako bezdomovec, který nemá své místo.
A stejně jako v reálném životě, i tady je problém, že lidé často nechtějí nebo neumějí investovat do svého virtuálního domova domény a kvalitního obsahu. Raději spoléhají na sociální sítě a velké platformy, kde však nejsou pány svého prostoru. Máš pocit, že by lidé měli víc chápat hodnotu vlastního prostoru na internetu? Nebo si myslíš, že většina z nich to vnímá jako příliš náročné a raději zůstává tam, kde je to pohodlnější, i když na úkor svobody a vlastní identity?
Teorie jsou jako rakovina, díky které se z lidí stávají těla bez duše. To je silné přirovnání teorie jako rakovina, která lidi zbavuje jejich duše. Může to znamenat, že když se člověk příliš nechá pohltit abstraktními myšlenkami, dogmaty nebo intelektuálními konstrukcemi, ztrácí kontakt s tím, co je opravdové, živé a lidské se svou vlastní podstatou.