Píše se rok 2053 a začalo globálně docházet k tomu, že nečekaně něco zmizelo a tak zmizel; člověk, pes, automobil, dům, letadlo, notebook, zákon, norma atd. co bylo to bylo, teď to tady už není, takový je život. Začalo vznikat mnoho teorií, že to může; bůh, mimozemšťani, Matrix atd. Svět se zdá být v pořádku alespoň na první pohled. Města žijí svým tempem, technologie pokročily, lidé stále chodí do práce, hledají lásku, nakupují, stárnou, bojují a smiřují se. Ale něco je jinak. Něco velmi podstatného. Začalo to nenápadně.
Nejprve zmizel starý dům na předměstí. Policie i úřady tvrdily, že tam nikdy nestál. Pak jednoho dne beze stopy zmizel autobus plný lidí. Kamery nic neukázaly jen jakési digitální zaškobrtnutí. Další den se ze zákonů vytratily paragrafy, celé kapitoly jako by nikdy neexistovaly. A pak začali mizet i lidé. Tváře, které si někdo pamatoval, ale ostatní tvrdili, že takový člověk nikdy neexistoval. Zmizely záznamy, fotky, vzpomínky všechno. Neexistovalo žádné pravidlo. Mizel pes v parku. Dálnice přes celou zemi. Zásadní fyzikální rovnice.
Na jednom místě prostě něco přestalo být. Internet explodoval. Lidé mluvili o božím soudu, chybě v Matrixu, mimozemské čistce, časovém kolapsu nebo kolektivní psychóze. Někteří tvrdili, že mizí jen to, co přestalo být potřebné. Jiní, že mizí to, co někdo chce smazat z existence. Vlády mlčely. Vědci se hádali. A většina lidí se naučila přizpůsobit. Protože ve světě, kde cokoliv může jednoduše přestat existovat, je důležité žít přítomností. Nikdy nevíš, co nebo kdo zmizí zítra. A jestli si vůbec někdo všimne.
Zprvu mizelo to, co bylo malé a nedůležité, a potom začalo mizet i to co bylo veliké důležité najednou zmizela celá Afrika a na místě kde byla Afrika byl jenom oceán. Zpočátku to byli jen drobnosti. Klíče, která byla na stole. Cedule na silnici. Záznamy v archivu. Lidé si říkali, že je to náhoda, ztráta paměti, únava, algoritmy. Jenže pak začaly mizet věci větší, celé domy, auta, vlaky. Vždy beze stopy. A bez vzpomínek zůstávali jen ti, kdo si mysleli, že si na to pamatují. Ale teprve 17. října 2053 svět pochopil, že to není náhoda. To ráno totiž zmizela Afrika. Ne v přeneseném slova smyslu.
Ne jako kolaps internetu nebo globální výpadek dat. Fyzicky. Celý kontinent byl pryč. Satelitní snímky ukázaly jen vodu. Kontinentální deska chyběla. Nebyla tam Sahara, Nil, žádná Ghana, žádná Nigérie, žádný Egypt. Pod hladinou nebyly žádné trosky. Jako by to místo nikdy nebylo ničím jiným než oceánem. Ale lidé si pamatovali. Nebo alespoň někteří. Nejprve se rozšířil chaos. Trhy padly. Spojené národy vyhlásily nouzový summit ale kdo mohl mluvit za 1,4 miliardy zmizelých lidí? A jak vlastně řídit krizové řízení, když většina světa tvrdila, že žádná Afrika nikdy nebyla?
Mapy se změnily. Hranice se posunuly. Wikipedie, učebnice, dějiny to všechno se přepsalo. Algoritmy odmítaly slovo „Afrika“ jako nesmysl. Ale lidé se nevzdávali. Začali se spojovat ti, kteří si ještě pamatovali, že Afrika existovala. Že tam byli. Měli přátele. Rodinu. Vzpomínky. Začalo jim docházet, že to, co mizí, není jen hmota. Mizí vzpomínky, myšlenky, možnosti. A že každé zmizení se stává normálním protože realita se sama přepisuje. A může vůbec někdo něco dělat, když i otázky mohou být vymazány?
V další vlně zmizeli lidi v USA, města byla prázdná, do USA přicházeli zloději co zde kradli vše, co má hodnotu a odváželi to z USA. Dva měsíce po zmizení Afriky přišla druhá velká vlna. Tentokrát to nebyl kontinent, ale obyvatelstvo. 9. prosince 2053 se Spojené státy probudily do prázdna. Ulice New Yorku byly tiché. Dálnice v Kalifornii zely prázdnotou. Letiště, nemocnice, školy bez jediného člověka. Jako by celé obyvatelstvo USA, prostě odešlo. Žádné tělo, žádná krev, žádné stopy boje. Jen oblečení, boty, telefony. Zůstaly jen věci. Svět zůstal v šoku. Ale už bez překvapení. Příliš mnoho věcí už zmizelo, než aby se někdo odvážil zeptat „proč?“. Pak přišli zloději.
Z ostatních koutů světa se do opuštěného USA začaly sjíždět skupiny gangy, korporace, jednotlivci, celé neoficiální vlády. Nešlo o pomoc, ani o výzkum. Šlo o kořist. V opuštěných skladech čekaly miliardy v technologiích, zlatě, datech. Nehlídané banky, muzea, tajné základny. Nejde o to, co zůstalo ale kdo si to ještě pamatuje. Potom začali z televize a internetu mizet články a diskuze o tom že pořád něco mizí. Zpočátku se o tom mluvilo všude. Každý den nové zmizení. Hashtagy, videa, panika. Lidé sdíleli své vzpomínky, diskutovali o Africe, o zmizelé Americe, o lidech, kteří prostě nebyli.
Pamětníci zveřejňovali záznamy, mapy, staré fotky. Média točila reportáže. A pak zmizely i ty zmínky. Zprvu pomalu. Jeden archiv nešel otevřít. Pak zmizelo celé video. Diskuse na fórech se samy mazaly. Články, které včera existovaly, vedly dnes na prázdnou stránku. Novináři, kteří psali o mizících věcech, ztráceli práci nebo rovnou sami zmizeli. „Realita není to, co se děje. Je to to, co se pamatuje.“ V další vlně mizeli sny lidi chtěli mít sny, ale nemohli spát. Mizí už nejen hmota a informace mizí samotná lidskost. Sny, spánek, nevědomí to nejhlubší, co člověka tvoří se stávají nedostupné.
Lidé přestali snívat. Zpočátku si toho nikdo nevšiml. Vzbudili se a prostě nic neřekli. Žádný divný sen, žádný fragment, žádná emoce. Jen prázdno. Pak si někteří uvědomili, že nespali vůbec. Tělo leželo, ale mysl bděla. Lékaři se snažili najít vysvětlení. Hledali neurologické stopy REM fáze. Ale monitory ukazovaly jen podivný, rovný záznam jako by mozek zamrzl.
Lidé byli vyčerpaní, ale spánek nepřicházel. A když přišel, byl prázdný, černý. Bez času. Bez myšlenek. V nemocnicích začali pacienti blouznit. Viděli věci, které možná kdysi byly sny nebo vzpomínky? Nebo něco, co chtělo být zapamatováno? Když člověk ztratí sny, stane se z něj jen funkce. A funkce nelze milovat jen naprogramovat.