Mami náš prezident se chová jako robot. On se nechová jako robot, je to robot, co vypadá jako člověk, stát začal šetřit na platech státních zaměstnanců a většina státních zaměstnanců jsou roboti. Teď už jsou roboti na poště, v úřadu práce i ve vládě. Jsou efektivní, chladní a nikdy nestávkují. Jen čtou předem napsané projevy. Mami já jsem se chtěl stát prezidentem a pokud nám budou vládnout jenom roboti co potom budou dělat lidi? „Jestli nám budou vládnout roboti, pak budou lidé muset dělat to, co roboti nikdy nezvládnou.“ „A co to je?“
„Cítit. Pochybovat. Tvořit. Milovat. Dělat chyby. Vyprávět příběhy. Mít sny. A ptát se takovéhle otázky.“ Robot může řídit stát podle algoritmu. Ale prezident, který chápe, co znamená být člověkem to je pořád nenahraditelné. Možná právě proto je tvoje otázka tak důležitá. Možná že v budoucnu největší vzpoura proti robotům bude právě lidskost. Mami co když roboti zvládnou vše, co umějí lidi a budou to dělat lépe a levněji? „Ale když budou všechno dělat líp budeme vůbec potřeba?“ „Ano. Ale ne jako stroje. Jako lidé.
Protože roboti možná napíšou symfonii, ale nikdy nepoznají, co to je doopravdy ji cítit. Mohou říct „miluji tě“, ale nikdy jim u toho nezrychlí srdce. Můžou malovat obrazy, ale nikdy se jim při tom nezachvěje ruka, protože zrovna myslí na někoho, kdo jim chybí.“ Možná jednoho dne převezmou roboti většinu práce. Ale pak bude svět potřebovat jiné věci odvahu být křehký, bláznivý, neefektivní. Bude potřebovat básníky, snílky, přátele, rodiče, milence, filozofy lidi. Mami a co když lidi dopadnou jako neandrtálci? „Možná dopadneme jako neandrtálci. Možná nás někdo nebo něco silnějšího, rychlejšího a chytřejšího nahradí.“ „Takže zmizíme?“ „Možná.
Ale neandrtálci tu nebyli zbytečně. Neandrtálci žili, milovali, vychovávali děti, malovali na jeskynní zdi. A my jsme tady protože oni byli.“ Lidé možná nejsou věční. Ale to neznamená, že nejsou výjimeční. Možná není důležité jak dlouho tu budeme, ale jak budeme žít, dokud tu jsme.