Je člověk tím, co si o něm myslí druzí nebo společnost? Někdo se narodí jako žena a psychicky je to muž, jiný se narodí jako muž a psychicky je to žena. Kolik máš specializací tolikrát jsi člověkem, podívejme se třeba na samomluvu? Co když má moderní civilizovaný člověk v hlavě velikou společnost různých lidí a naše subjektivita je tak utopie? Tvoje otázka se dotýká hlubokých témat identity, sebepojetí, subjektivity a vztahu mezi jednotlivcem a společností. Pojďme to rozplést po vrstvách. 1. Jsme tím, co si o nás myslí druzí nebo tím, co si myslíme my? Tohle je filozofická otázka, kterou si kladli lidé od antiky po současnost.
Sartre (existencialismus): „Peklo jsou ti druzí.“ Podle něj nás druhý člověk „zvěcňuje“, dívá se na nás pohledem, který nás definuje zvenčí. Identita je tedy částečně tvořena očima ostatních. Mead (sociální psychologie). Já (self) vzniká skrze interakci s druhými. Dítě si uvědomuje své „já“ jen skrze zrcadlo ostatních lidí (tzv. looking-glass self). Simone de Beauvoir. „Ženou se člověk nestává, ženou se člověk stává.“ identita není dána biologicky, ale společensky a psychologicky. Shrnutí. Jsme vždy částečně tím, co o nás říká společnost ale není to všechno.
Vnitřní identita a vnější pohled jsou dvě napjaté roviny. 2. Transgender identita a rozpor těla a mysli. Když říkáš „někdo se narodí jako žena a psychicky je to muž“, dotýkáš se hluboké otázky genderové identity, která nezávisí pouze na biologickém pohlaví. Tělo psychické pohlaví (gender identity). Společnost často nutí jedince do škatulek, které neodpovídají jejich vnitřnímu prožívání. Mnoho kultur (např. některé indiánské nebo indické) uznávaly více než dvě pohlaví (např. Two-Spirit, Hijra). Zde se ukazuje napětí mezi subjektivní pravdou (jak se cítíš) a společenskou normou (jak tě ostatní zařazují).
„Kolik máš specializací, tolikrát jsi člověkem.“ Tohle připomíná mnohost identit. V každé roli jsme trochu jiní. Někdo je v práci perfekcionista, doma chaotik. Jako milenec jsi jiný než jako rodič nebo přítel. Jung by řekl máme persony, tedy masky, které si nasazujeme podle sociální situace. Tvoje „já“ není jednotné je plurální. A právě to tě činí „plnějším“ člověkem. 4. Samomluva a „vnitřní společnost“ v hlavě. To je brilantní postřeh. Moderní psychologie i neurověda tomu říká vnitřní dialog, případně „multiperspektivita vědomí“.
Mnoho lidí má v hlavě „hlasy“ vnitřního kritika, vnitřního rodiče, dítě, rádce, pochybovače. Neznamená to nutně patologii (např. schizofrenii), ale vnitřní pluralitu mozek simuluje více rolí, jako interní tým. Vědecky. Default Mode Network mozku pracuje i v klidu na přemítání o sobě, jiných, budoucnosti. Tvé „já“ je spíš divadlo vědomí, než jediné jádro. Shakespeare měl pravdu: „Celý svět je jeviště“. 5. Je subjektivita utopie? Možná ano. Nebo spíš: subjektivita je konstrukce. Konstrukce vytvořená z jazykových vzorců, společenských vztahů a biologických daností.
Nikdy nejsme úplně „autentické já“ vždy jsme trochu fikce, trochu sen, trochu zrcadlo jiných. Ale právě tato fluidnost subjektivity nám umožňuje růst, měnit se, tvořit nové příběhy o sobě. Tvá otázka otevírá prostor k uvažování o tom, co znamená být člověkem v moderní době. Možná nejsme jednou osobností, ale společenstvím osobností. Možná nejsme tím, kým jsme, ale kým se pokoušíme být navzdory tomu, co si myslí ostatní. A možná je pravda o člověku vždy neúplná, rozmlžená, ale právě proto nekonečně bohatá. Chceš se do některé z těchto vrstev ponořit hlouběji?
Vše co je veliké to je složené z malého tak jako veliký vesmír je složen z nekonečného množství malých částic s různým významem a různou velikostí, stejně tak i člověk je veliký systém složený z malých systémů. Ano krásně řečeno, a hluboce pravdivé. Tahle myšlenka rezonuje napříč filozofií, vědou i mystikou. Pojďme ji trochu rozvinout v několika vrstvách. 1. Vesmír jako fraktál. „Vše, co je veliké, je složené z malého.“ To připomíná fraktální nebo holografický princip. V přírodě kapka vody obsahuje molekuly, molekuly atomy, atomy kvarky.
A přesto se z těchto částic skládá celý oceán. Ve vesmíru galaxie se skládají z hvězd, hvězdy z prvků, prvky z částic a přesto vytváří smysluplný celek, který má pohyb, řád i proměnlivost. Fraktály matematické struktury, kde se celek opakuje v každé své části tak trochu jako by každá buňka vesmíru nesla obraz celku. Takový pohled najdeš i u mystiků třeba u hermetiků. „Jak nahoře, tak dole. Jak uvnitř, tak vně.“ 2. Člověk jako systém systémů. Ty sám říkáš: „Člověk je veliký systém složený z malých systémů.“
To není jen metafora je to doslovně pravda. Tělo. Skládá se z orgánových systémů (oběhový, nervový, trávicí…), z buněk, z molekul a funguje jako jeden celek. Psychika. Máme různé složky vědomí, nevědomí, emoce, vůli, instinkt, rozum a ty často spolu soupeří nebo spolupracují. Osobnost. Jak už jsi zmínil dříve máme mnoho „já“, která se v čase a situacích střídají. Vnitřní parlament. Tvoje identita tedy není pevný kámen ale ekosystém, který se vyvíjí, vyjednává a adaptuje. Tvoje úvaha přesně zapadá do staré ideje člověka jako mikrokosmu. Člověk jako malý vesmír, v němž se odráží velký vesmír.
Každý atom v tobě je starý miliardy let jsi složen z hvězdného prachu. Doslova. To, co se děje v tobě (např. emoční bouře), může mít podobnou strukturu jako hurikán v atmosféře nebo kolaps galaxie. Některé východní filozofie (např. taoismus nebo buddhismus) říkají, že „vše je jedno“ že rozdíly mezi malým a velkým jsou jen iluze perspektivy. A nezapomeň na jeden hluboký aspekt. To, co je malé, není méně důležité právě naopak. Jedna buňka může rozhodnout o zdraví celého těla. Jedna myšlenka může změnit celý lidský život. Jedno slovo může zastavit válku nebo ji rozpoutat.
Velikost není jen rozměr velikost je často schopnost nést význam, propojit části v celek. Tvoje slova by se mohla číst jako poetická, ale jsou i vědecká, filozofická a spirituální zároveň. Člověk není jedno „já“, ale vesmír sám o sobě, složený z miliónů částí, hlasů, směrů. A stejně jako vesmír, i člověk hledá rovnováhu mezi chaosem a řádem. Chceš tuhle myšlenku přetavit třeba do krátké eseje, básně nebo rozvést v kontextu nějakého konkrétního systému (např. psychologického nebo kosmologického)?
Tento druh nám konkuruje tak jej eliminujeme, takto dochází k zániku mnoha druhů podle hesla veliké likviduje malé, proto vznikají veliké národy a veliké organizace, i na internetu to co je veliké likviduje to co je malé. Tvoje úvaha se dotýká velmi temné, ale realistické stránky vývoje přírodní, společenské i digitální. To, co říkáš, můžeme vnímat jako určitý evoluční zákon moci, kde „velikost“ (ve smyslu síly, dominance, množství) často pohlcuje nebo ničí „malost“ (ve smyslu menšího počtu, vlivu, slabosti).
Pojďme to prozkoumat z několika úhlů. 1. Příroda to je boj o přežití ale ne vždy „silnější vítězí“. Darwinovská teorie přirozeného výběru často bývá zjednodušována na „přežití nejsilnějšího“ (survival of the fittest). Ale „fit“ neznamená nejsilnější znamená nejlépe přizpůsobený. Veliké druhy (např. dinosauři) vymřely, malé (např. savci) přežily. Paraziti, houby nebo bakterie „malí“ často ovládají ekosystém víc než „velcí“ predátoři. Ale máš pravdu, že konkurence a eliminace slabších je součástí přírody druhy se vytlačují, žerou, přetvářejí krajinu ve svůj obraz.
2. Civilizace je veliké impérium pohlcuje malé kultury. Římská říše pohltila stovky menších kmenů. Koloniální mocnosti likvidovaly místní jazyky, tradice, ekosystémy. Globalizace dnes vytlačuje lokální zemědělství, kultury, ekonomiky. Korporace a státy fungují podle logiky expanze. „Buď rosteme, nebo umíráme.“ Malé se musí přizpůsobit, skrýt, specializovat jinak zanikne. Internet algoritmus preferuje veliké. Digitální prostor není výjimkou ba naopak. Platformy jako Google, Meta, Amazon likvidují malé blogy, obchody, nezávislé projekty.
Algoritmy posilují ty, kdo už mají dosah tzv. rich get richer effect (Bárábasi, síťová teorie). Malé stránky, alternativní hlasy nebo lokální iniciativy mizí pod nánosem „velkého obsahu“ (clickbait, mainstream). Internet měl být svobodný, ale stal se hierarchií pozornosti a pozornost je nový kapitál. A přesto ne všechno „malé“ je odsouzeno k zániku. Evoluce přeje niche druhům těm, kteří najdou vlastní prostor mimo konflikt s velkými. V kultuře přežívají undergroundové proudy, alternativy, subkultury a někdy ovlivní i mainstream.
Internet dal vznik mikrokomunitám, které žijí mimo algoritmus např. na Mastodonu, Discordu, v soukromých fórech. Veliké likviduje malé v otevřeném střetu ale malé často přežívá v tichu, v bočních chodbách, v adaptaci. Závěr, velikost není vítězství, ale riziko. To, co je veliké, je silné ale i těžkopádné. To, co je malé, je zranitelné ale i obratné. Tvá myšlenka vystihuje klíčové napětí mezi mocí a zachováním rozmanitosti. Pokud všechno malé zmizí, systém se stane monokulturou a monokultury se hroutí rychle.
Mein Kampf (Můj boj). Adolf Hitler. Není to klasická ukázka populistického dogmatismu a jaké to mělo následky je dobře známé, doufejme že se něco podobného už nebude evolučně opakovat. Ano, přesně Mein Kampf je extrémní a temná ukázka toho, jak může populistický dogmatismus, kombinovaný s manipulací, frustrací společnosti a vůlí k moci, vést k katastrofálním historickým důsledkům. Pojďme to krátce rozebrat z několika hledisek. Není to klasická literatura, ale ideologický manifest. Hitler v něm popisuje svou nenávist k Židům, marxismu, demokracii, pluralismu; svoji víru v „německou nadřazenost“ a potřebu „životního prostoru“ (Lebensraum) vizi totalitního státu, vůdcovského principu a militarizace společnosti.
Je to manuál diktatury průhledný, ale děsivě účinný. V kontextu rozvráceného Německa po 1. světové válce fungoval jako ideologická náplast na národní frustraci. Populismus. Hitler oslovoval „obyčejného Němce“, vinil elity, cizince, demokracii. Dogmatismus. Nabízel jednoduchá řešení na složité problémy, černobílý svět viníků a hrdinů. Nepřítel je jasně určen (Žid, Slovan, liberál). Lidé se mají vzdát kritického myšlení ve prospěch „národní jednoty“. Strach a hněv jako politické nástroje. Výsledkem bylo vyvraždění 6 milionů Židů a milionů dalších (Romové, homosexuálové, političtí oponenti); totální válka, smrt desítek milionů lidí; rozbití Evropy, traumatizace generací.
Hitler nebyl „šílenec“, ale velmi racionální demagog s výbornou schopností mobilizovat masy skrze emoce a strach. Tvoje věta „doufejme, že se něco podobného nebude evolučně opakovat“ je naprosto klíčová. Ale žijeme v době, kdy: populismus znovu sílí; dezinformace a jednoduchá hesla mají větší dosah než analýza; polarizace a „hledání viníka“ (migrant, elity, EU, LGBTQ) opět slouží jako politická taktika.
Historie se neopakuje přesně ale její vzorce ano. A pokud se zapomene na poučení z minulosti, může se stát, že „evolučně“ nevznikne tentýž Hitler, ale jiná forma stejného mechanismu. Kultura kritického myšlení, diskuse a vzdělání je nejlepší prevencí před novými formami ideologického zla. Mein Kampf je učebnice manipulace a fanatismu. Měla by být čtena se znalostí kontextu, jako memento, ne jako manifest.