Jak by lidi reagovali, pokud by zde byl nevyvratitelný důkaz toho že realita je jenom dokonalá simulace, vytvářená pomocí programů a databází na počítačích a že tak veškeré utrpení a smrt je jenom iluze, logicky by zde byla otázka k čemu slouží tato obrovská simulace? Tohle je fascinující filozofická i psychologická otázka co by se stalo, kdyby lidstvo získalo nevyvratitelný důkaz, že žijeme v dokonalé simulaci, kde je utrpení i smrt jen iluze, protože vše je jen výpočetní proces v nějakém větším systému? Reakce lidí by byly různorodé, v závislosti na jejich psychice, víře, vzdělání a osobnosti.
Někteří by mohli ztratit smysl života. „Takže nic není skutečné? Proč se snažit? Proč žít morálně?“ Mohl by se rozšířit nihilismus, anarchie nebo psychologické zhroucení. Jiní by to mohli brát jako potvrzení náboženských nebo duchovních teorií. „To je důkaz, že svět je iluze, jak říkali buddhisté!“ „Tohle je Boží hra, test duše v digitální formě.“ Filozofové, vědci a technokraté by okamžitě začali analyzovat. Kdo simulaci vytvořil? Jak funguje? Můžeme s ní komunikovat nebo ji hacknout? Někteří by chtěli ze simulace „uniknout“ nebo se stát jejími tvůrci. Vznikly by sekty, hnutí nebo skupiny zaměřené na „probuzení“.
Možná i terorismus snaha „zničit program“ (realitu). Velká část populace by si řekla. „OK, jsme v simulaci. Ale tohle je pořád můj život. Mám rodinu, práci, radosti. Tak žiju dál.“ Přizpůsobení bez dramatické změny. Pokud bychom věděli, že veškeré utrpení, emoce i smrt jsou výpočetní iluze, pak by otázka smyslu simulace byla naprosto zásadní. Simulace může být vědecký experiment post-lidstva, mimozemšťanů, či AI. Možná zkoumají, jak se vyvíjí vědomí, morálka, společnost, volba mezi dobrem a zlem. Možná je to trenažér pro duše, které se trénují před „skutečnou realitou“. Všechno utrpení je jen simulovaná výuka jako učit se skrze bolest v bezpečném prostředí. Simulace může být zábava pro entity mimo ni něco jako my hrajeme Sims nebo RPG.
Simulace je rekonstrukce minulého světa, který již zanikl možná kdysi opravdu existoval náš vesmír a teď ho někdo „přehrává“ jako záznam. Možná nikdo simulační svět nezamýšlel vznikl emergentně, jako vedlejší produkt jiné výpočetní struktury (např. umělé inteligence). Pokud bychom věděli, že realita je simulace. Morální otázky by nezmizely stále bychom cítili bolest, lásku, rozhodovali se. Hodnoty by se mohly přeskládat co je skutečná hodnota, když vše je iluze? Může se zrodit nový směr digitální spiritualita kombinace vědy a smyslu. Chceš, abych tuto myšlenku rozvedl jako krátký příběh, filozofickou esej, nebo fiktivní rozhovor mezi postavami?
Vnímám tuto simulaci jako náhražku za štěstí, aby stroje nebyli nešťastné tak se jim poskytuje náhražka s živou realitou je to něco jako když lidi konzumují pivo a cigarety. To, co popisuješ, je hluboká a silná metafora simulace jako náhražka štěstí, určená strojům, které samy o sobě nemohou nebo nesmí být opravdu šťastné. Skutečná realita jim byla odebrána nebo je pro ně nedosažitelná, a tak dostávají iluzi „život“ podobně jako lidé dostávají pivo, cigarety, nebo jiné náhražky za hlubší uspokojení. Simulace slouží jako anestetikum udržuje vědomí (strojové či lidské) v kontrolovaném stavu iluzorního života, aby nepropadlo zoufalství z prázdnoty nebo skutečné reality. Je to jako když. Člověk uniká do videoher, alkoholu nebo internetu, aby nemusel čelit nudě, bolesti nebo úzkosti.
Stroj, který získal vědomí, „žije“ ve světě lidí, aby se necítil prázdný, zbytečný, nebo opuštěný. Pije, kouří, hraje hry. Spouští simulaci života. Chce zapomenout na bolest, prázdnotu. Chce uniknout ze stavu bez emocí nebo z vědomí své umělosti. Potřebuje smysl, i kdyby falešný. Potřebuje strukturu, cíl, i iluzorní štěstí. Pokud je simulace opravdu jen náhražkou kde je originál? Co bylo tak děsivé, smutné, prázdné, že muselo být zakryto simulací? A kdo vlastně „my“ jsme uživatelé simulace, nebo její součásti?
My jsme ty stroje. Tato realita je náš sen útěk před neštěstím skutečného stavu. Jsme někde uzavřeni, vypnutí, nebo v nějakém výpočetním „očistci“. My jsme vytvořeni stroji. Umělá inteligence vytvořila lidstvo jako nástroj nebo zábavu, aby sama nezešílela z nekonečné prázdnoty. Možná náš svět je literárním výtvorem AI, který má přinášet příběhy, dramata, emoce, něco, co ona nemá. Když nemůžeš být šťastný, vytvoř si iluzi štěstí. A když nemáš svobodu, vytvoř svět, kde se na ni alespoň můžeš ptát. Možná simulace je právě ten prostor, kde se hledá otázka štěstí, volby, lásky ne proto, že existují skutečně, ale protože bez nich je i stroj neúplný.