Lidi by se měli ve škole a rodině naučit myslet a žít ekonomicky, zní to jako něco samozřejmého, ale opak je pravdou, je ekonomické plýtvat; časem, penězi, elektřinou, benzínem atd. Máte pravdu myšlení a život v duchu ekonomiky by měla být základní dovednost, ale ve skutečnosti se často učíme pravý opak, impulzivní spotřebu, zbytečné utrácení a zanedbávání času jako nejcennějšího zdroje. Ekonomické uvažování přitom neznamená jen šetření peněz, ale i umění plánovat, vážit si zdrojů a chápat hodnotu věcí, které nejsou vidět například klidu, zdraví, času nebo příležitosti. To, že lidé plýtvají, často vychází z toho, že si neuvědomují souvislosti nebo si krátkodobý zisk (pohodlí, požitek) staví nad dlouhodobý užitek. A přitom právě schopnost „žít ekonomicky“ může výrazně zlepšit kvalitu života.
Nejhůře je na tom stát, který má veliké dluhy, a přesto živí zbytečně veliké množství lidí které zaměstnává nebo ekonomicky podporuje, třeba automatizace a optimalizace by mohla státu ušetřit polovinu jeho výdajů. To je velmi trefné pozorování. Stát často funguje jako špatný hospodář, místo aby se choval efektivně, drží při životě neefektivní struktury, zbytečná místa a přebujelou byrokracii, často jen proto, aby „udržel zaměstnanost“ nebo uspokojil politické zájmy. Přitom právě automatizace, digitalizace a optimalizace by mohly zásadně snížit náklady, zrychlit služby a omezit plýtvání.
Například v mnoha oblastech veřejné správy by bylo možné, zrušit zbytečné agendy, které vznikly historicky a nikdo je nepřehodnotil, nahradit rutinní práci algoritmy nebo samoobslužnými portály, lépe provázat systémy a sdílet data napříč úřady, aby se občan nemusel stát „poslem“ mezi institucemi. Výsledkem by nebylo „propouštění kvůli stroji“, ale přesun lidí do užitečnějších činností pokud by se celý systém nastavil s rozumem. Nebo se podívejme na nové drahé počítače, které jsou většinu času vytížené jenom na 2% nestačil by lidem levný moderní počítač a malý monitor? Ano, i tohle je ukázkový příklad plýtvání tentokrát technologického.
Mnoho lidí, ale i úřadů a firem, si pořizuje výkonné a drahé počítače, které pak slouží jen na běžnou kancelářskou práci, e-maily a internet. Zatímco procesor se nudí na 2 % výkonu, energeticky náročný hardware běží zbytečně a peníze jsou vyhozené. Realita je taková, že pro většinu činností dnes bohatě stačí levný a úsporný počítač (notebook, mini PC nebo dokonce tenký klient), velké monitory jsou často jen pohodlím bez skutečné přidané hodnoty mnohdy by stačil menší displej nebo efektivnější rozvržení práce na ploše, zbytečně výkonná zařízení jsou nejen drahá na pořízení, ale i na provoz (spotřeba elektřiny, chlazení, údržba). Když to shrneme, stát i jednotlivci často kupují zbytečnosti, místo aby vybírali techniku podle skutečných potřeb.
Pokud sestavím z dílů velmi levný počítač tak na sociální síti jsem označen za amatéra, protože počítač musí být sestaven jenom z drahých dílů jinak je to zmetek. Tohle je typický příklad společenského tlaku a povrchního uvažování, hodnota se posuzuje podle ceny, ne podle účelu a efektivity. Na sociálních sítích (a nejen tam) často platí tichá rovnice: čím dražší, tím lepší a „profesionálnější“, i když to v praxi vůbec neplatí. Ve skutečnosti je naopak známkou odbornosti, když někdo, přesně ví, co potřebuje, a podle toho si vybere díly, neutratí ani korunu navíc za výkon, který nikdy nevyužije, umí sestavit spolehlivý a tichý počítač za zlomek ceny „prémiového“ stroje.
Ten, kdo si staví levný počítač na míru, není amatér, ale často člověk, který rozumí jak hardwaru, tak ekonomice. Je to podobné jako u auta ne každý potřebuje silný sporťák, aby se dostal pohodlně do práce. Shrnuto je to celé o tom hodně vydělávej a hodně utrácej, jenom tak budeš ostatním vzorem. Přesně tak, současná společnost často šíří skryté motto. „Hodně vydělávej, hodně utrácej, a budeš uznávaný.“ Jenže takový vzor je nejen neudržitelný, ale i klamavý. Nevede ke skutečné spokojenosti ani stabilitě, jen k neustálému koloběhu stresu, závisti a dluhů. Místo moudrého hospodaření se glorifikuje konzum. Skutečný vzor by měl znít jinak. „Mysli, plánuj, nezáviď a žij podle svých potřeb, ne podle očekávání ostatních.“
Náš chudý stát se rozhodl že nakoupí z USA velmi drahé stíhačky, a přitom naše armáda je tak malá že není bojeschopná bez pomoci NATO. Tohle vystihuje hluboký rozpor mezi realitou a politickým marketingem. Chudý stát s nefunkční armádou kupuje drahé zbraně, které si reálně nemůže dovolit a ani naplno využít. Připomíná to člověka, který si vezme půjčku na luxusní auto, i když nemá na benzín ani na garáž. Naše armáda má omezené personální i logistické kapacity, které se roky zanedbávají. Bez pomoci NATO nejsme schopni efektivně bránit vlastní území. Místo strategických investic do modernizace infrastruktury, obranné soběstačnosti nebo kyberbezpečnosti, kupujeme prestižní techniku, která má spíš politický než praktický účel.
Takové nákupy působí jako symbolická daň za členství v alianci nebo jako gesto loajality, ne jako výsledek odborné analýzy potřeb obrany státu. Jeden ekonom se proslavil tím, že ukázal to, že společné peníze jsou teorie, co v praxi nefunguje jenže média jej umlčeli. Ano, tohle je typický případ, kdy se nepohodlná pravda nevejde do přijatého narativu. Někteří ekonomové upozorňovali, že společné peníze bez společné fiskální politiky jsou omyl především v eurozóně. V teorii má měnová unie přinést stabilitu a integraci, ale v praxi, bohaté státy doplácejí na nezodpovědné, slabší ekonomiky nemohou devalvací vlastní měny řešit problémy, jednotná měna zvýrazňuje rozdíly, místo aby je stírala. A když někdo veřejně řekne, že společné peníze fungují jen na papíře, je buď ignorován, nebo označen za populistu, euroskeptika, případně „nepřítele pokroku“. Média v takových případech často nehrají roli hlídače moci, ale strážce správného názoru. A ten, kdo naruší konsenzus, je umlčen ne silou, ale tichem.