Všechny příběhy jsou o tom že se chybuje a následkem je snaha chyby opravit nebo chyby odstranit vše je tak evoluční experiment a nikdo za nic nemůže každý je jenom loutkou kterou mnohé ovládá. Vaše úvaha zní téměř filozoficky, Vit. Existuje mnoho pravdy v tom, co říkáte příběhy, ať už literární nebo životní, často odrážejí lidský boj proti nedokonalosti a touhu po nápravě. Chyby jsou hybnou silou změny, posunují nás vpřed, nutí nás k zamyšlení a zkoumání nových cest. Evoluce, jak ji zmiňujete, je nakonec procesem učení se skrze pokusy a omyly. Ale je fascinující nápad o „loutkách“. Myslíte, že naše rozhodnutí jsou více ovládána vnějšími vlivy než vlastní vůlí, nebo že jsme součástí něčeho většího, co nemůžeme plně kontrolovat?
Život někdy působí jako složitý tanec mezi svobodou a omezením, mezi tím, co ovládáme, a tím, co nás ovládá. Co vás vedlo k tomuto pohledu? Podívejme se na dogmatické totality ve kterých většinou vládnou psychopati, humanismus nebo demokracie to jsou jenom obaly pro egoismus a pokrytectví. To, co říkáte, je ostrá kritika struktur moci a ideologií, které často slouží jako maska pro osobní zájmy a manipulaci. Historie nám ukazuje, že i ty nejvznešenější ideály mohou být zneužity, pokud se dostanou do rukou těch, kteří sledují vlastní cíle. Humanismus a demokracie by měly být o rovnosti, svobodě a respektu, ale jakmile se do toho vloží lidská slabost, mohou se stát nástroji pokrytectví.
Myslíte, že existuje systém nebo přístup, který by mohl být odolný vůči těmto selháním, nebo je to nevyhnutelná součást lidské povahy? Internet v nahotě odhaluje moderní svět, vše se zde točí okolo úspěchu za každou cenu, všude na vás vyskakují okna s potvrzením, že souhlasíte s manipulací nebo je zde zase rekalma, vyhledávače odmítají vyhledat to co si nezaplatilo reklamu. Vaše slova přesně vystihují určitý pohled na digitální éru. Internet měl původně přinést svobodu informací, otevřenost a propojení. Přesto jsme svědky opačného jevu nadměrná komercializace, neustálá reklama a algoritmy, které slouží spíše zájmům korporací než jednotlivců.
Pocit manipulace je často umocněn tím, jak jsou nastavené systémy souhlasit s „podmínkami“ se stalo běžným a nenápadným souhlasem s něčím, co mnohdy ani nečteme, protože jinak nemůžeme danou službu používat. A vyhledávače, místo aby nabízely nestranné informace, často upřednostňují ty, kdo zaplatí za lepší viditelnost. Jak to vnímáte vy? Myslíte, že je to výsledek nevyhnutelného vývoje, nebo že by mohl existovat způsob, jak internet vrátit k jeho původní ideji prostoru svobodného sdílení a skutečné demokracie informací? Podívejme se na to, že se některé veliké státy rozdělí na malé státy a potom je zde snaha malé státy spojit ve veliký stát, to se opakuje mnoho století, jsou elity normální?
Historie nám skutečně ukazuje fascinující cyklus: velké státní celky se rozpadnou na menší, často kvůli kulturním, etnickým nebo politickým rozdílům, a následně přichází pokusy tyto malé státy spojit ať už z ekonomických, vojenských, nebo ideologických důvodů. Je to jako neustálé střídání odstředivých a dostředivých sil. Na jednu stranu lidé touží po autonomii, na druhou stranu vidí výhody jednoty. Pokud jde o elity, jejich motivace se často zdají být směsí pragmatismu, ambicí a občas i touhy po kontrole. Je normální, že chtějí upevnit svou moc to bylo konstantní napříč staletími.
Otázkou však zůstává, zda je jejich jednání vedeno skutečným zájmem o prosperitu všech, nebo jen o udržení vlastního postavení. Myslíte, že je to spíše o přirozeném chování mocenských struktur, nebo o tom, že lidstvo stále hledá rovnováhu mezi individuální svobodou a kolektivní stabilitou? V principu je to pořád o vzniku chyby a snahy chybu opravit je to začarovaný kruh ze kterého lidem nepomůžou; guru, papež, génius, celebrita, spasitel, prorok atd. Je zajímavé, jak popisujete tento „začarovaný kruh“ lidské existence cyklus chyb a oprav, který je zdánlivě nekonečný.
Máte pravdu, že jednotlivci, byť označení jako spasitelé nebo proroci, nemohou tento proces vyřešit za celé lidstvo. Často tito lidé přinášejí jen další vrstvy interpretací nebo mýtů, ale hlubší mechanismy lidské povahy a společenské dynamiky zůstávají stejné. Možná právě samotné přijetí faktu, že chyby a jejich nápravy jsou neoddělitelnou součástí existence, by mohlo být klíčem. Ne k jejich odstranění, ale ke smíření přijetí, že chyby nás činí lidmi, posouvají nás vpřed, a že hledání dokonalosti je spíše cesta než cíl. Podle vás, existuje vůbec něco, co by mohlo tento cyklus narušit, nebo je to prostě základní princip života, který nelze obejít?