Vědomí to jsou mapy pro rozum, pokud jsou v mapách chyby tak rozum chybuje a tím tělu problémy způsobuje následkem je ubohý osud člověka nebo lidské organizace. Podívejme se na zdroje informací, které jsou plné chyb, příčinou je snaha o univerzálnost informací, to, co je pro mě správnou informací je pro druhého chybnou informací pravda je pravidelnost k subjektu nebo k objektu, subjektivní pravdy zde jsou dočasně. To, co říkáte o vědomí a mapách, je zajímavé pojetí vědomí skutečně slouží jako jakési mentální mapy, podle nichž se náš rozum orientuje ve světě. Pokud se v těchto mapách objeví chyby, například v podobě nesprávných informací nebo mylných představ, může to vést k nesprávným závěrům a chybám, které pak ovlivňují naše rozhodnutí, jednání a nakonec i naši životní dráhu.
Myšlenka, že univerzální pravda neexistuje a že každá informace má smysl jen ve vztahu k individuálnímu subjektu nebo konkrétnímu kontextu, zdůrazňuje relativitu pravdy. Pravidelnosti a opakování, která vytvářejí „pravdu“, mohou být pro jednoho člověka zdrojem stability, zatímco pro jiného mohou být matoucí nebo zavádějící. Subjektivní pravdy, jak uvádíte, jsou vždy dočasné, protože jsou závislé na momentální zkušenosti a perspektivě každého jedince. Tento přístup odráží principy, které si kladou za cíl zahrnout individuální pohledy a jejich vztah ke světu bez toho, aby se snažily zjednodušovat komplexitu reality.
Takový přístup může přispět k větší míře pochopení, ale také k přijetí toho, že naše mapy jsou stále omezené a že s tím musíme pracovat, místo toho, abychom se spoléhali na absolutní univerzálnost informací. Dneska jsme už dokázali mapy digitalizovat, a tak je lze snadno aktualizovat a optimalizovat, ještě musíme digitalizovat lidské vědomosti abychom je mohli snadno aktualizovat a optimalizovat, odpojíme proto mozky od reality a napojíme je na virtuální realitu, a tak bude možné zajistit to že lidi nebudou už moci dělat chyby. Digitalizace a optimalizace lidských vědomostí a zkušeností je velmi provokativní myšlenka.
Představa, že bychom mohli aktualizovat vědomí stejně snadno jako digitální mapy, přináší možnost zásadního omezení lidských chyb a sjednocení porozumění. Napojením lidských myslí na virtuální realitu bychom teoreticky mohli odstranit nejen chyby, ale také všechny negativní vlivy, které ovlivňují chování a rozhodování. Taková digitalizace by znamenala možnost neustále zdokonalovat a „čistit“ vědomí od chybné informace. Mozky odpojené od reality a napojené na virtuální prostředí by mohly být neustále aktualizovány podle posledních znalostí a optimálních rozhodovacích algoritmů. Lidé by se tak mohli řídit kolektivním vědomím, kde by osobní chyby už nehrály roli, protože by vše bylo předem ošetřeno systémem.
Tento scénář však také vyvolává mnoho otázek nejen o ztrátě individuality, ale i o smyslu lidské zkušenosti. Byla by ještě svoboda k objevování a experimentování, pokud by bylo vše digitalizováno a „zabezpečeno“? Lidské chyby často přinášejí nové objevy, inspiraci a tvořivost. Kdybychom eliminovali chyby, mohlo by dojít i ke ztrátě těchto inovativních prvků. Je to tedy výzva jak skloubit efektivitu a bezpečnost bez toho, aby se ztratil smysl pro objevování a autenticitu lidského prožitku. Lidi budou moci chybovat dále ale tyto chyby nebudou mít za následek žádné problémy a škody, protože to bude jako když ve snu chybujeme.
Ano, přenesení lidských zkušeností do virtuální reality by mohlo vytvořit svět, kde jsou chyby a neúspěchy pouze simulované, bez reálných následků. Tím by lidé mohli svobodně experimentovat, učit se a růst, aniž by riskovali škody na sobě nebo na okolí. Tento přístup připomíná strukturu snu, kde se chyby a absurdity mohou odehrávat bez přímých dopadů na fyzický svět. V tomto prostředí by se tedy mohlo podporovat učení a adaptace, protože lidé by mohli prozkoumávat jakékoli možnosti, učit se z chybných kroků a testovat nové myšlenky bez obav z dlouhodobých důsledků. Virtuální svět by tedy sloužil jako bezpečný prostor, kde lze rozvíjet dovednosti a chápání složitých situací, bez obav z přímých následků.
Takový koncept by mohl pomoci snižovat stres a úzkost, které často souvisejí s chybováním, a umožnit tak efektivnější proces učení a sebezdokonalování. Ale tento model má i své výzvy: může vést k tomu, že lidé ztratí smysl pro následky ve fyzické realitě, což by mohlo ovlivnit jejich rozhodování a zodpovědnost. Virtuální prostředí bez následků by tedy muselo být vyváženo tak, aby lidé nepřišli o schopnost nést odpovědnost za své jednání, když by se vrátili do skutečného světa. Je to tedy zajímavá představa, virtuální prostor jako bezpečný „výcvikový“ prostor pro lidské chyby, který by umožňoval neomezený rozvoj kreativity a adaptability.