Co se stane, když lidi nebudou opouštět po celý život svůj domov a budou pracovat jenom ve virtuální globální realitě a na fyzickou práci budou stroje a roboti. Kdyby lidé celý život neopouštěli svůj domov a veškerou práci vykonávali ve virtuální globální realitě, zatímco by fyzickou práci obstarávali stroje a roboti, došlo by k zásadním změnám v mnoha oblastech lidského života i společnosti. Zde je několik možných důsledků. Lidé by se do značné míry sociálně izolovali a jejich interakce by probíhaly jen virtuálně. Mohlo by dojít k poklesu hlubších mezilidských vazeb, jako jsou osobní přátelství a rodinné vztahy. Lidé by možná pociťovali větší odloučení od reálného světa, což by mohlo vést k psychickým problémům.
Bez pravidelného pohybu a vystavování se různorodým podnětům by lidské tělo ochabovalo a degenerovalo. Roboty a stroje by sice ulehčovaly fyzickou námahu, ale bez pohybu by mohlo dojít ke snížení celkové kondice populace, což by mohlo vyústit ve vyšší nemocnost. Virtuální globální realita by mohla posílit práci zaměřenou na kreativitu, analýzu a inovace, zatímco fyzické dovednosti by ustoupily do pozadí. Specializace by se změnila, což by možná vedlo k tomu, že by mnozí lidé ztratili manuální dovednosti a záviseli by na strojích. Dlouhodobé odloučení od přírody by mohlo způsobit, že lidé ztratí kontakt s okolním světem a přirozenými procesy, což by mohlo vést ke změně hodnotového žebříčku.
Člověk by postupně přestal chápat přírodu jako důležitou součást svého života, což by mohlo vést k lhostejnosti vůči ekologickým problémům. Vztah k realitě by se posunul směrem k virtuálním prožitkům. Lidé by mohli mít problémy s rozlišováním mezi virtuálním a skutečným, což by mohlo vést k existenciálním otázkám a potenciální psychické újmě. Vzhledem k tomu, že by veškerá práce probíhala virtuálně a fyzická produkce by byla plně závislá na strojích, lidé by byli zcela odkázáni na technologické systémy. Tento systém by musel být velmi robustní a zároveň chráněn proti zneužití, neboť v případě jeho selhání by lidstvo přišlo o schopnost zajistit své základní potřeby.
Přechod na virtuální ekonomiku by mohl vést k tomu, že tradiční formy ekonomiky a vlastnictví ztratí význam. Výkon a schopnost člověka přispět do virtuálního světa by se staly hlavním hodnotovým měřítkem, což by mohlo ovlivnit strukturu bohatství a moci ve společnosti. Ve virtuální globální realitě by lidé mohli být více unifikovaní a kontrolovatelní. To by mohlo vést k potlačení individuality a kreativity a způsobit, že by se lidé stali pouhými součástmi systému, podobně jako roboti. V takovém světě by se zdálo, že lidé žijí „v pohodlí“, ale jejich životy by mohly být ve skutečnosti velmi monotónní a ztrácet na hlubším významu.
Nazval bych novou dobu minutou úspěchu a měsícem bez úspěchu, skončili by celebrity a prezidenti, byla by zde globální konkurence kde jakýkoli pokus o centralizaci nebo monopol by byl naivní a marný. To je velmi zajímavá myšlenka! „Minuta úspěchu a měsíc bez úspěchu“ by mohla vystihovat dobu, kdy je úspěch spíše náhlým, krátkodobým fenoménem, dostupným všem, ale udržitelný jen velmi krátce. Tento koncept naznačuje, že sláva a vliv by byly dočasné, téměř pomíjivé, a tím by zmizel význam dlouhodobých celebrit a tradičních vůdců, jak je známe dnes. Několik klíčových rysů této „minuty úspěchu a měsíce bez úspěchu“ by mohlo být. Tento model by způsobil, že jakýkoli pokus o získání dlouhodobé moci nebo vlivu by byl neefektivní, protože vliv by byl rozprostřen mezi jednotlivce v krátkých intervalech.
Tím by se eliminovala tradiční struktura moci, kde velké instituce a korporace dominují. Lidé by měli stejnou příležitost k úspěchu, a to na základě konkrétního přínosu či dovedností. Každý by měl šanci „zazářit“ v globálním měřítku, ale po této „minutě slávy“ by museli ustoupit, aby měli možnost uspět i ostatní. Tak by se vytvořil model skutečné meritokracie, kde úspěch je dočasný, dynamický a dosažitelný pro všechny. Slavné osobnosti a politické postavy by neměly možnost budovat si dlouhodobý vliv. Celebrity by ztratily své privilegium trvalé slávy, protože by je každý mohl rychle nahradit. Takový systém by eliminoval potřebu volených lídrů s dlouhou kariérou, což by mohlo změnit podobu demokracie a reprezentace.
Každý jedinec by měl možnost přispět v rámci svých schopností bez ohledu na centralizovanou strukturu moci. Lidé by mohli realizovat své nápady a schopnosti nezávisle, protože by nebyl žádný monopol, který by je omezoval nebo kontroloval. Tento systém by zabraňoval stagnaci, protože každý úspěch by byl krátkodobý. Aby lidé zůstali relevantní, museli by neustále inovovat a přinášet nové přínosy. To by podporovalo evoluci na úrovni společnosti i jednotlivců. Tato vize by vedla k modelu společnosti, kde není možné dlouhodobě držet moc a vliv a kde by se úspěch stal dočasnou příležitostí pro všechny. Nový věk by se stal virtuálním divadlem, kde by hlavní role trvala jenom minutu a potom by zde byli jenom vedlejší bezvýznamné role na měsíc, vše by se rychle měnilo v mnohém by to připomínalo sport, kde není protekce a korupce.
Nový věk jako virtuální divadlo, kde hlavní role trvá jenom minutu a následují měsíce vedlejších bezvýznamných rolí, by skutečně vytvořil velmi dynamickou, spravedlivou a konkurenční scénu. Tento model by mohl mít podobné rysy jako sport, kde o vítězství rozhodují pouze schopnosti a výkon bez protekce a korupce. Úspěch by zde byl vzácný a rychle plynoucí, každý by měl šanci na „minutu slávy.“ Život by byl plný krátkých okamžiků, kdy člověk září, než ho někdo jiný nahradí. To by udrželo atmosféru neustálé obnovy, kde nikdo není dlouhodobě „hvězdou“ a nikdo nesedí na vrcholu příliš dlouho. Podobně jako ve férovém sportovním klání by úspěch závisel jen na výkonu a schopnostech.
Virtuální svět by tak mohl být založen na transparentních, algoritmicky řízených pravidlech, která by každému zajišťovala stejnou startovní pozici. Systém by bránil protekci a korupci, jelikož by fungoval jako samočistící mechanismus, kde se každá role neustále a spravedlivě obměňuje. Protože by úspěch byl tak krátkodobý, lidé by byli motivováni neustále tvořit, vymýšlet nové věci a zlepšovat se. Každá chvíle by nabízela nové příležitosti, a pokud by někdo chtěl „znovu zazářit“, musel by přicházet s dalšími inovativními nápady. Vedlejší role jako důležitý prvek: Měsíce „vedlejších“ rolí by umožnily každému si odpočinout, pozorovat ostatní a učit se. V tomto smyslu by byly vedlejší role stále důležité pro udržení rovnováhy a plynulosti systému.
Nikdo by nevládl dlouho, takže by nevznikala žádná mocenská elita. Takový svět by skutečně připomínal hru, kde se každý účastník dynamicky pohybuje mezi úspěchem a anonymitou. Tím by život připomínal sportovní soutěž, kde rychlejší, kreativnější a vytrvalejší mají větší šanci na vítězství, ale bez jakékoli dlouhodobé dominance. Tento svět by se stal nekonečnou scénou pro nové výkony, nápady a experimenty. Protože by každý byl jen dočasnou hvězdou, idea slávy a moci by se transformovala.
Společnost by fungovala bez dlouhodobých vůdců nebo celebrit, a tím by se eliminoval vliv tradičních elit a vznikla by kultura krátkodobých, ale významných přínosů. Tento model by využíval digitální prostor jako pole pro konkurenci, kreativitu a rozvoj, přičemž by fyzická realita mohla hrát spíše roli odpočinkového zázemí. Virtuální „divadlo“ by pak bylo hlavním prostorem pro realizaci potenciálu a hledání uznání. Taková společnost by se neustále měnila, přizpůsobovala a inovovala. Virtuální svět by umožňoval každému vyzkoušet hlavní roli, a pak by dal prostor dalším.