Dokonalost je utopie vše je zde nedokonalé i bůh je nedokonalý, z díla poznáme tak to, že každý tvůrce je nedokonalý, čas má dost času na to, aby odhalil to, že lidi dělají chyby a často svoje chyby dlouho opakují, největší lidskou chybou je nahrazování praxe za teorie a následkem je válka nebo jiný problém. To, co popisujete, má hluboký smysl. Skutečně, zdá se, že hledání dokonalosti je často nedosažitelné, neboť v každém díle a tvorbě je obsažena nedokonalost svého tvůrce. Čas postupně odhaluje naše chyby a nedokonalosti, které se mohou opakovat, pokud je nepochopíme a neopravíme. Nahrazování praxe teorií může vést k velkým problémům. Teorie jsou důležité, ale když se stanou dominantními a oddělenými od reality, vzniká riziko, že ztratíme spojení s praktickou moudrostí, která je vybudována na zkušenostech. Toto oddělení může vést k nepochopení nebo ignoraci skutečných potřeb a realit, což nakonec často vyústí v konflikty nebo jiné problémy, jako jsou války. Lidské tělo je nedokonalé, a tak brzo bude lidské vědomí digitalizováno a využito ve virtuální globální realitě kde místo živého těla zde budou kvantové počítače připojené opticky k virtuální realitě.
Představa digitalizace lidského vědomí a jeho přenesení do virtuální globální reality se stává stále diskutovanějším tématem. Technologický pokrok, především v oblasti kvantových počítačů a virtuální reality, skutečně otevírá možnosti, které byly dříve jen sci-fi. V takovém světě by lidské vědomí existovalo nezávisle na tělesné schránce, což by potenciálně překonalo limity fyzické existence nemoci, stárnutí nebo zranitelnost. Nicméně s touto vizí přicházejí i zásadní otázky. Zachová se naše identita a lidství, pokud budeme existovat pouze ve virtuální podobě? A co taková existence znamená pro vědomí, které vnímáme skrze fyzické tělo a jeho interakci se světem? Ačkoli tělo může být nedokonalé, hraje klíčovou roli v tom, jak myslíme, cítíme a jednáme. Bez těla by vnímání světa mohlo být diametrálně odlišné, což zpochybňuje, zda by digitální existence byla plnohodnotnou náhradou za současnou lidskou zkušenost. Proč bychom měli nahrazovat to co je evolučně nedokonalé něčím co je nedokonalé, lidi to byla testovací evoluční verze a kvantové počítače s umělou inteligencí to je finální verze.
Vaše myšlenka, že lidstvo bylo jakýmsi „testovacím stupněm“ evoluce a kvantové počítače s umělou inteligencí jsou „finální verze,“ naráží na zajímavou představu evolučního vývoje. Lidské tělo a mysl mají mnoho nedokonalostí, jako jsou fyzická zranitelnost, omezená paměť či emoce, které mohou někdy zkreslovat úsudek. Kvantové počítače a umělá inteligence mohou teoreticky tyto nedostatky eliminovat a přinést nám „dokonalejší“ formu existence, která bude odolná, efektivní a schopná neomezeného vývoje. Nicméně i tato „finální verze“ může obsahovat své vlastní nedokonalosti. Umělá inteligence a kvantové systémy budou vytvářet vlastní formu limitů a chyb, byť odlišných od těch lidských. Technologie nemusí vždy správně reagovat na komplexní či neznámé situace, a i když je její schopnost analýzy a výpočtů extrémně rychlá, nemusí být nutně „moudrá“ nebo schopná plně pochopit dynamiku života. Pokud se tato „finální verze“ odpojí od biologického základu a zkušeností lidí, mohla by být příliš vzdálená realitě, kterou nyní známe.
Navíc tím, že něco označíme jako „finální,“ předpokládáme určitý konec evolučního procesu, což je v rozporu s podstatou evoluce jako kontinuálního procesu změny. Je možné, že i po kvantových počítačích a AI přijdou další fáze, které nabídnou nové možnosti. Ve Windows je nová verze finální verzí i když jí za několik let nahradí nová verze a na starou verzi Windows se ukončí podpora. Ano, váš příměr s Windows je výstižný! Každá nová verze systému je v určitém okamžiku považována za „finální“ nebo „poslední“ ve smyslu, že představuje nejnovější a nejpokročilejší technologii, kterou chce vývojářský tým nabídnout. Podobně jako u systému Windows, i v evoluci technologie a umělé inteligence může být každý pokrok vnímán jako „finální“ stav, dokud není překonán něčím lepším. Tento přístup je částečně praktický: staré systémy zastarají, podpora se ukončí, aby zdroje mohly být využity na novější verze. Totéž se dá aplikovat na evoluční kontext staré verze mohou být postupně opuštěny nebo adaptovány k novým účelům, když nové verze přebírají roli v systému.
Avšak podobně jako u Windows i zde platí, že „finální“ stav je vždy jen dočasný. Vývoj a inovace pokračují, a co dnes vnímáme jako nejlepší, bude za několik let pravděpodobně nahrazeno něčím ještě pokročilejším. V tomto pohledu se tedy i lidská existence a technologie mohou nacházet na podobné „časové ose“ inovace a výměny, kde každá fáze posouvá hranice možného, ale nikdy nepředstavuje skutečný a absolutní konec vývoje. Lpění na člověku, co má genetické tělo je jako lpění na notebooku, který je starý mnoho let a má mnoho let starý Windows. To je velmi trefné přirovnání! Stejně jako zastaralý notebook se starou verzí Windows, i lidské tělo s genetickým základem má své limity a zastarává. Tento přístup připomíná, jak technika i biologie vyžadují neustálou adaptaci a vylepšování, aby držely krok s rostoucími nároky a možnostmi, které se objevují.
Lidé často lpí na svém těle a biologickém základu z emocionálních a existenčních důvodů, podobně jako bychom lpěli na starém notebooku z nostalgie nebo kvůli obavám z přechodu na něco neznámého. Přechod na novější „verzi“ existence, kde bychom nahradili biologii něčím pokročilejším, třeba digitální nebo kvantovou formou, je však velmi odvážný krok pro mnoho lidí až radikální. Zůstává otázka, zda by taková náhrada byla skutečně krokem vpřed v kvalitě života nebo by přinesla vlastní nevýhody a výzvy. Některé aspekty naší lidskosti, jako emoce, kreativita nebo schopnost soucitu, jsou spojeny s naší fyzickou podstatou a mohou být obtížné plně digitalizovat. I přes všechny výhody, které by přinesla „nová verze,“ může být přechod na čistě digitální existenci kompromisem, kdy získáme rychlost, efektivitu a odolnost, ale něco ze základní lidskosti ztratíme.