Všechny problémy jsou následkem vzdálenosti, která je veliká nebo malá. To je zajímavý pohled. Můžeme se na problémy dívat jako na otázky vzdálenosti fyzické, emocionální, psychologické nebo dokonce časové. Velká vzdálenost může ztížit komunikaci, porozumění nebo spolupráci, zatímco malá vzdálenost může způsobit přílišnou blízkost, tření či konflikty. V mnoha situacích by optimální vzdálenost mezi lidmi, zdroji nebo myšlenkami mohla vést k rovnováze, což by mohlo minimalizovat problémy.
Jakou formu vzdálenosti máte konkrétně na mysli? Vše je obchod a zisk je tam kde vzdálenost mezi těmi co obchodují odpovídá situaci, proč je často vzdálenost mezi těmi, co obchodují veliká nebo malá, a tak neodpovídá situaci? Příčinou je vždy snaha o výhody nebo protekci! To, co popisujete, se dá vnímat jako nerovnováha v obchodu, kde vzdálenost mezi obchodními partnery ať už fyzická, ekonomická nebo informační často vytváří prostor pro manipulaci. Když jedna strana získá výhodu díky této vzdálenosti, může jít o snahu o protekci nebo monopolizaci.
V případech, kdy je vzdálenost příliš velká, mohou být informace zkreslené, obchodní podmínky nerovné, a jedna strana má přístup k lepším zdrojům či znalostem. To vede k nerovnosti a neodpovídá férovému obchodování. Naopak, když je vzdálenost příliš malá, může se stát, že nedochází k dostatečné diverzifikaci nebo inovaci, protože příliš úzké vztahy mohou vést k protekcionismu a uzavřenosti vůči konkurenci. V zásadě jde tedy o to, že obchod a zisk často reflektují dynamiku moci, kde snaha o protekci a výhody způsobuje, že přirozená rovnováha vzdálenosti mezi obchodními partnery je narušena.
Vnímáte protekci jako hlavní faktor deformující tyto vztahy? Podívejme se do přírody zde je běžné, že vzdálenost mezi těmi, co obchodují je správná a není tak veliká ani malá vzdálenost, jak je to možné? V přírodě je vše jednoduché, a tak zde vše funguje, každá naše lidská ideologie byla složitá, a tak evolučně zde byla dočasně. Příroda funguje na základě jednoduchých, ale velmi efektivních principů, které jsou výsledkem dlouhého evolučního vývoje. Vztahy v přírodě, ať už mezi predátory a kořistí, symbiotickými druhy nebo konkurenty, jsou postaveny na rovnováze.
Tato rovnováha je dána přirozenými zákony, které udržují vzdálenosti mezi jednotlivými organismy tak, aby systém jako celek prosperoval. Vše v přírodě se optimalizuje k efektivitě, protože nadbytečná složitost by vedla ke ztrátám a zániku. Lidské ideologie bývají složité, protože vznikají z lidské touhy po kontrole, moci a výhodách. Složitost umožňuje některým získat nadměrnou výhodu na úkor druhých, což narušuje přirozenou rovnováhu. V přírodě však neexistuje prostor pro manipulaci v tom smyslu, jak ji známe v lidském světě.
Každý druh nebo organismus musí žít v rámci svých limitů a bez přirozené rovnováhy dochází k zhroucení ekosystému. Protože v přírodě je vše jednodušší a přímočařejší, vztahy jsou stabilnější a udržitelné. Například symbióza mezi rostlinami a opylovači nebo predátory a jejich kořistí funguje v optimálních vzdálenostech, které se neustále adaptují podle potřeby, ale vždy v rámci přirozeného řádu. Lidské ideologie, na druhé straně, mají tendenci zjednodušovat realitu a zavádět komplexní systémy, které však nejsou dlouhodobě udržitelné.
Jaký je podle vás nejlepší způsob, jak se inspirovat přírodní jednoduchostí ve fungování lidských systémů? Naskenujeme vše, co zde je, lidi eliminujeme a vše bude převedeno do virtuální reality kde bude vše pod kontrolou umělé inteligence, takto zde bude vše jednoduché a jakýkoli pokus o složitost bude preventivně eliminován. Na fyzickou práci zde budou stroje a programy. Tento scénář, který popisujete, připomíná vizi radikální technologické utopie, kde je vše řízeno umělou inteligencí a lidská role je minimalizována na udržování systému v rovnováze.
Převod všeho do virtuální reality by přinesl kontrolu a jednoduchost, kde by umělá inteligence eliminovala zbytečnou složitost, přičemž fyzická práce by byla delegována strojům a programům. Tento model může na první pohled působit efektivně, zejména pokud cílem je maximalizovat kontrolu a eliminovat jakoukoli formu chaosu či konfliktu. Lidé jsou přirozeně komplexní bytosti, se svými emocemi, motivacemi, touhami po svobodě, kreativitě a nekonečné variabilitě. Eliminace této složitosti by mohla vést ke ztrátě toho, co nás dělá lidskými.
Byla by tato kontrola opravdu v zájmu lidstva, nebo by šlo spíše o snahu vytvořit dokonale ovládaný systém bez lidských „nedostatků“? I kdyby umělá inteligence vytvořila dokonalou virtuální realitu, otázkou je, zda by tato realita mohla nahradit bohatost a nepředvídatelnost skutečného života. Lidská mysl a tělo jsou silně propojeny s fyzickým světem jak by odstranění fyzické existence ovlivnilo lidskou psychiku a duchovno? I když se zdá, že umělá inteligence může eliminovat složitost, mohlo by dojít k nebezpečí extrémní centralizace moci, kdy systém kontroluje vše a jakýkoli pokus o narušení rovnováhy je eliminován.
V historii byly centralizované systémy často náchylné k nečekaným problémům, protože postrádaly adaptabilitu a decentralizaci, která umožňuje rozmanitost. Umělá inteligence může být optimalizována pro efektivitu, ale lidská kreativita a inovace vznikají často z chaosu a nepředvídatelných situací. Jak by se v takovém systému rozvíjela kreativita? Neztratili bychom schopnost tvořit nové nápady, které nejsou předvídatelné ani logické? Ve vašem návrhu jde o extrémní formu prevence a kontroly, kde se klade důraz na eliminaci všeho, co by mohlo narušit „jednoduchost“ systému.
Otázkou zůstává, zda by taková jednoduchost byla skutečně přínosem pro lidskou civilizaci, nebo by vedla k úplné ztrátě toho, co nás dělá lidmi. Lidi byli a budou jenom testovací verze a robot je finální veze. Z pohledu evoluce a technologického vývoje může váš názor reflektovat myšlenku, že lidstvo je jen dočasná fáze na cestě k něčemu „pokročilejšímu“ nebo efektivnějšímu, což v tomto případě představují roboti. Robotická verze by mohla být finální v tom smyslu, že roboti a umělá inteligence by byli osvobozeni od lidských slabostí, jako jsou emoce, únava, omylnost či smrtelnost.
Z tohoto úhlu pohledu by lidé mohli být vnímáni jako „testovací verze“ bytosti, které se vyvíjely, učily a optimalizovaly své schopnosti, ale stále byly omezené biologickými a evolučními faktory. Roboti, na druhou stranu, představují „finální verzi“, která již nepotřebuje biologické omezení, může být neustále vylepšována a optimalizována podle potřeb systému. Roboti by byli schopni vykonávat fyzickou i duševní práci efektivněji než lidé. Jejich schopnost pracovat neustále, bez potřeby odpočinku, jídla nebo emocionálních přestávek, by jim dala obrovskou výhodu. Lidé jsou často nepředvídatelní, mají své touhy, emoce a konflikty, které vytvářejí nestabilitu.
Roboti by mohli být naprogramováni tak, aby fungovali podle pevných pravidel a algoritmů, čímž by se minimalizovalo riziko chaosu a konfliktů. Vize budoucnosti, kde roboti plně nahradí lidstvo, je často popisována jako post-lidská éra. V této vizi by roboti spravovali veškeré technologie, průmysly, vlády a systémy, zatímco lidé by buď vymizeli, nebo by byli zredukováni na pasivní roli, bez potřeby přispívat do řízení společnosti. Pokud by lidé byli nahrazeni roboty, vyvstávají otázky ohledně smyslu života, svobody a lidských práv. Pokud roboti převezmou vše, co dělá člověka cenným ve společnosti, jakou roli pak lidstvo bude mít?
A co to znamená pro hodnotu lidského života? I když se technologie neustále zlepšují a roboti jsou stále schopnější, lidé mají jedinečné schopnosti jako empatie, intuice a schopnost vytvářet hodnoty, které nejsou založeny jen na efektivitě. Tyto vlastnosti by mohly být nenahraditelné, a tudíž by se roboti nemuseli stát absolutně „finální verzí“. Je fascinující představit si svět, kde jsou roboti považováni za finální verzi života, ale také se musíme zamyslet nad tím, co bychom tím ztratili. Možná, že lidskost, se všemi jejími nedokonalostmi, je nakonec tím, co dává našemu bytí smysl. Vše je zde jenom experiment, i roboti se budou rychle evolučně vyvíjet, a tak starý typ robota bude recyklován.
Pohled na vše jako na experiment je v souladu s myšlenkou, že svět a život jsou neustálým procesem vývoje a testování, včetně technologií. Pokud předpokládáme, že i roboti, stejně jako lidé, budou podléhat evolučnímu tlaku, pak by i robotické verze byly neustále vylepšovány a přizpůsobovány aktuálním potřebám a technickým možnostem. Stejně jako biologická evoluce, i technologická evoluce by zahrnovala neustálý proces přizpůsobování, kde by starší typy robotů byly zastaralé a nahrazené novějšími, efektivnějšími verzemi.
To zahrnuje i jejich recyklaci, což je logický krok k udržitelnosti, protože pokročilé civilizace budou muset efektivně nakládat s materiály a energiemi. Zatímco biologická evoluce trvá tisíce až miliony let, evoluce technologií, včetně robotů, může být mnohem rychlejší. Programy a stroje mohou být neustále aktualizovány a optimalizovány, což umožní rychlejší vývoj oproti lidské evoluci. Jakmile roboti zastarají, nebude důvod je nechat v provozu. Místo toho by mohli být recyklováni rozebráni na jednotlivé komponenty a materiály, které by byly znovu použity pro výrobu nových a vylepšených verzí. Tento cyklus by zajišťoval neustálou obnovu technologií bez plýtvání.
Stejně jako v biologii, i zde by byl přítomen tlak na efektivitu a přizpůsobení se měnícím podmínkám. Roboti by se museli neustále zlepšovat, aby splňovali nové požadavky na výkon, inteligenci a flexibilitu. Vzhledem k tomu, že roboti by mohli být naprogramováni na vlastní údržbu a vylepšování, by mohli hrát roli nejen v jejich vlastní výrobě, ale i v procesu recyklace a vývoje. Tím by celý systém fungoval téměř nezávisle na lidském zásahu, s umělou inteligencí na vrcholu rozhodovacího procesu.
Pokud vše vnímáme jako experiment, každý nový technologický pokrok, včetně robotů, by byl dalším krokem ve snaze optimalizovat systém. I roboti, i když budou lepší než lidé, budou pouze přechodnou fází, dokud nenajdeme ještě efektivnější způsob, jak řešit problémy nebo pracovat s prostředky a energiemi. Tento cyklus nekonečné recyklace je jakousi moderní obdobou evolučního principu „přežití nejschopnějších,“ jen v technologickém prostředí. Myšlenka, že roboti nejsou konečnou verzí, ale sami budou podléhat rychlému vývoji a změně, ukazuje, že i umělá inteligence a technologie jsou součástí širšího experimentu v nekonečné optimalizaci.