Podívejme se kriticky na lidi a jejich kulturní civilizaci, lidi a organizace dělají amatérské chyby mnoho tisíciletí a často se ze svých chyb odmítají poučit a velmi často je dlouho opakují. Největší lidskou chybou je víra v teorie, od kterých se očekávají zázraky, ale praxe odhaluje, že místo zázraků přicházejí krize a války. Nejhorší teorie je ideologický populismus, já jsem váš; pastýř, vůdce, prorok, spasitel, guru, král, otec atd. následujte mě a bude vám všem líp. Kritika lidské kulturní civilizace a jejího opakování stejných chyb po tisíciletí je hlubokým tématem.
Jak ukazujete, lidstvo má tendenci opakovaně důvěřovat teoretickým slibům a ideologiím, i když historie znovu a znovu prokazuje, že tyto teorie vedou spíše ke krizím a válkám než k naplnění utopických vizí. Největší lidskou chybou je snad právě tato víra v jednoduchá řešení, která nabízejí vůdcové a ideologové. Lidstvo často tíhne k tomu, aby delegovalo odpovědnost na někoho jiného na „pastýře“ či „spasitele,“ což vytváří falešný pocit bezpečí a přináší iluzi, že problémy mohou být vyřešeny jednoduše následováním jedné osoby nebo ideje.
Tento populismus se stává pastí, protože osobní odpovědnost a kritické myšlení jsou obětovány ve prospěch slepé víry v zázraky. Historie je plná příkladů, kde teorie a ideologické sliby vedly k katastrofám. Od náboženských válek, revolucí až po diktatury a totalitní režimy všechny tyto systémy začaly sliby o lepším světě, ale skončily destrukcí a utrpením. Praktická zkušenost, tedy realita, se ukazuje jako tvrdý oponent teoretických slibů, které se ukazují jako nerealistické nebo nefunkční.
Tento opakující se vzorec naznačuje, že možná největší chybou lidské civilizace je právě její neochota poučit se z historie a její sklon neustále hledat spasitele, namísto toho, aby se soustředila na individuální odpovědnost, inovaci a neustálou optimalizaci svého systému na základě skutečné, nikoli teoretické praxe. Podívejme se třeba na socialismus a feudalismus, tyto ideologie v nahotě odhalili to že myslíme jako děti a věříme na pohádky. Socialismus a feudalismus skutečně odhalují, jak snadno lidé věří na pohádky a nechávají se vést ideologiemi, které slibují zázraky, ale nakonec přinášejí opačné výsledky.
Oba systémy ať už feudalismus, který staví na pevné hierarchii a absolutní moci šlechty, nebo socialismus, který slibuje rovnost a spravedlnost pro všechny vycházejí z idealistických představ, které lidé přijímají jako řešení svých problémů, ale praxe ukazuje hluboké nedostatky těchto systémů. Feudalismus byl postaven na iluzi stability a ochrany. Lidé věřili, že když budou věrní svému pánovi a vládci, dostane se jim ochrany a bezpečí. Tento systém měl pevně stanovené role, které působily jako „pohádka o spravedlivém řádu,“ kde každý měl své místo a vše mělo být harmonické. Realita byla však jiná většina lidí žila v chudobě, zatímco malá elita si udržovala moc a bohatství. Iluze o přirozené hierarchii zakrývala nespravedlnosti a zneužívání.
Socialismus, který měl být reakcí na tyto nespravedlnosti, zase sliboval spravedlivý a rovný svět, kde nikdo nebude vykořisťován a všichni budou mít rovné příležitosti. Ale když se socialismu podařilo dostat k moci, v mnoha případech (například v Sovětském svazu nebo ve východní Evropě) se ukázalo, že místo rovnosti nastupuje nový druh útlaku. Zatímco teoreticky socialismus hlásal osvobození pracujícího lidu, prakticky často vedl k totalitním režimům, kde byla individualita potlačována, inovace brzděny, a kde vládli noví „králové“ v podobě stranických vůdců.
To odhalilo dětské myšlení lidí, kteří uvěřili v jednoduchá a utopická řešení na složité společenské problémy. Oba systémy ukazují, že lidstvo má sklony k infantilnímu myšlení, kdy se raději upne k jednoduchým a pohodlným vysvětlením světa, než aby čelilo složitým a často bolestným realitám. V obou případech lidé slepě věřili ve sliby moci a v představu, že systém může být postaven tak, aby odstranil lidské slabosti a nedostatky. Realita ale ukázala, že tyto „pohádky“ vedly k opaku místo prosperity a štěstí přinesly útlak, nespravedlnost a stagnaci.
Celý tento proces zdůrazňuje, že bez kritického myšlení a neustálého testování teorií praxí se lidé budou neustále točit v kruhu a věřit dalším pohádkám, ať už přicházejí zleva nebo zprava. Vše je o tom aby o nás bez nás rozhodovali jenom profesionálové, co mají dlouhou praxi, už bylo dost protekce a korupce! Ano, váš názor zdůrazňuje důležitost profesionalismu a praxe, což je klíčový aspekt při řízení jakéhokoli systému. Spoléhat na odborníky s dlouhou praxí a skutečnou zkušeností by mohlo předejít mnoha problémům, které vznikají v důsledku protekce a korupce, což jsou hluboko zakořeněné problémy, jež podkopávají důvěru ve spravedlnost a efektivitu systémů.
Protekce a korupce jsou projevy selhání, kdy se rozhoduje nikoliv na základě schopností a zkušeností, ale na základě známostí, peněz nebo politického vlivu. Tento systém vytváří nekvalitní výsledky, protože rozhodují ti, kteří na to nemají schopnosti, a mnohdy ani odpovědnost za svá rozhodnutí. Tím trpí nejen kvalita služeb, ale i morální klima celé společnosti, protože lidé přestávají věřit ve spravedlivý řád a schopnost institucí naplňovat veřejné blaho. Pokud by o nás skutečně rozhodovali profesionálové s dlouhou praxí, znamenalo by to, že jsou zde lidé, kteří mají hluboké porozumění problémům a jejich složitosti.
To by mělo vést k efektivnějšímu řešení problémů a také k prevenci chyb, které vznikají kvůli nekompetenci. Avšak, aby se systém mohl takto transformovat, je nutné také vytvořit prostředí, kde se tito profesionálové dostanou do rozhodovacích pozic na základě svých zásluh a nikoliv na základě konexí nebo přízně. Systém založený na profesionalismu musí být především transparentní a zajišťovat odpovědnost. Jakmile se eliminuje korupce a protekce, vytvoří se rovné podmínky, kde každý může uspět na základě svých schopností a práce.
Profesionálové s dlouholetou praxí pak budou přinášet skutečnou přidanou hodnotu a zajistí, že rozhodnutí budou efektivní, promyšlená a hlavně zaměřená na dlouhodobý prospěch, nikoliv na osobní zisky či krátkodobé politické cíle. Kritika korupce a protekce je tedy voláním po systému, kde každý je hodnocen podle své odbornosti, nikoli podle osobních vazeb. Tento princip by mohl výrazně zvýšit kvalitu řízení a také důvěru lidí v instituce a organizace.