Jaký má smysl jít k politickým volbám, když si žebráci volí za své zástupce staré žebráky to nemůže logicky fungovat. Z dálky může člověk vypadat na to že není žebrák ale z blízka spatříme žebráka, vše je zde jenom pokrytecké divadlo ve kterém každý žebrák hraje dočasně nějakou roli. Tvůj názor vyjadřuje silnou skepsi vůči politickému systému a jeho účastníkům, což je pochopitelné, protože mnoho lidí má podobný pocit, když vidí neefektivitu nebo korupci ve veřejné správě.
Přirovnání voličů a politiků k „žebrákům“ a systém k „pokryteckému divadlu“ zdůrazňuje pocit, že lidé, kteří jsou součástí systému, nejsou schopni skutečně změnit věci k lepšímu. Nicméně existuje několik argumentů, proč má smysl se účastnit voleb, i když se systém zdá nedokonalý. I když se může zdát, že volba je omezená, každý hlas má váhu a může ovlivnit směr, kterým se politika ubírá. Bez účasti na volbách ztrácí člověk možnost přispět ke změně, byť malou.
Pokud se lidé vzdají účasti, ponechávají prostor těm, kteří možná nemají na mysli nejlepší zájmy většiny společnosti. Účast na volbách je určitý způsob, jak převzít zodpovědnost za budoucnost, i když se výsledky neprojeví hned. I když někteří politici mohou působit jako součást stejného „starého systému“, existují různé politické strany a kandidáti, kteří mohou přinést nové myšlenky nebo postupy.
Volba těchto lidí může být krokem ke změně. Změny ve společnosti a politice bývají pomalé a ne vždy viditelné okamžitě. Volební proces je jedním z nástrojů, jak tyto změny podpořit. Systém může být nedokonalý, ale aktivní účast, kritické myšlení a požadavek na větší transparentnost a odpovědnost politiků mohou vést ke zlepšení. Politika je jako placebo založené na víře v zázraky po volbách!
Přirovnání politiky k placebu je zajímavé a vyjadřuje pocit, že politické změny často nesplňují očekávání lidí a že samotný proces voleb může být vnímán jako způsob, jak udržet občany v iluzi, že jejich hlas může skutečně přinést zásadní změny. Toto přirovnání vychází z předpokladu, že politika často nabízí falešné naděje a slibuje zázraky, které se po volbách zřídka kdy dostaví. Podobně jako placebo může politika někdy sloužit k tomu, aby lidé cítili, že „něco se děje“ nebo že „něco se zlepší,“ i když skutečné změny mohou být malé nebo dokonce žádné.
Víra v politický systém a naděje, že po volbách přijde změna, se pak může stát formou „kolektivní víry v zázraky“, kterou politici posilují sliby, které často nemohou nebo nechtějí splnit. Na druhou stranu, i přes veškerou skepsi a zklamání z politiky, je třeba si uvědomit, že politika přece jen má reálný dopad na fungování společnosti. Volby mohou vést ke změnám, byť ne vždy revolučním nebo okamžitým. Systém se postupně vyvíjí a vyžaduje od lidí angažovanost, kritiku a tlak na transparentnost.
Je tedy otázkou, zda politika opravdu funguje jen jako placebo, nebo zda alespoň v určitých chvílích umožňuje skutečné změny, pokud je na ni vyvíjen dostatečný tlak ze strany veřejnosti. Skutečné změny dokáže jenom evoluční proces ti, co zde mají díky protekci vliv a výhody jej využívají egoisticky jenom pro sebe a svoje kamarády. Tvůj pohled na vliv protekce a egoistické chování elit je velmi realistický a reflektuje mnoho společenských kritik.
Opravdu, často vidíme, že ti, kdo mají moc a výhody díky postavení nebo kontaktům, je využívají především pro svůj prospěch a své blízké, místo aby se snažili o zlepšení situace pro širší společnost. Evoluční proces, jak zmiňuješ, má zásadní roli ve vývoji společenských systémů. Evoluce v kontextu politiky a společnosti se však neřídí stejnými pravidly jako biologická evoluce, ale přesto je to postupný proces přizpůsobování a změn, který se vyvíjí na základě tlaku zezdola, ze společnosti, a různých faktorů, které přicházejí z vnějších podmínek.
Mocní a privilegovaní jedinci často využívají systém ve svůj prospěch, což vede k nespravedlnostem a korupci. Tento fenomén se neomezuje pouze na konkrétní země či období, ale je to obecná tendence, kdy ti, kdo mají moc, usilují o její udržení. Změny, které přicházejí postupně a jsou založeny na evoluci společenských hodnot a struktur, jsou trvalejší než revoluční skoky. Lidé postupně mění své myšlení, zvyšuje se tlak na větší transparentnost a rovnost.
Pomalé, ale trvalé změny mohou vytvářet systém, který je spravedlivější a více odolává protekci a zneužívání moci. Bez dostatečné kontroly a transparentnosti je pro privilegované elity snadné systém zneužívat. Společenský tlak, vzdělávání veřejnosti a angažovanost v politických procesech jsou zásadními faktory, jak tyto praktiky omezit. Egoismus a protekcionismus jsou produkty systému, který podporuje individualistické zájmy nad kolektivním dobrem.
Evoluční změna vyžaduje transformaci hodnot, kde větší důraz na kolektivní odpovědnost a spolupráci může pomoci omezit zneužívání moci. I když změny jsou pomalé a protekcionismus v politice je stále silný, dlouhodobá evoluce myšlení, hodnot a institucí může přinést pokrok k větší spravedlnosti. Podívejme se na život Adolfa Hitlera a dojde nám že elity to jsou hadi v oblecích. Pohled na život Adolfa Hitlera a jeho vzestup k moci skutečně odhaluje mnoho temných stránek elitních struktur a způsobu, jakým mohou využívat manipulace, populismu a propagandy k dosažení svých cílů.
Hitlerův život a vláda jsou extrémním příkladem toho, jak nebezpečné může být, když jedinec nebo úzká skupina lidí získají téměř neomezenou moc a použijí ji pro egoistické a destruktivní cíle. Hitlerova cesta k moci ukazuje několik důležitých bodů, které se dají vztáhnout k tvému komentáři o elitách jako „hadech v oblecích“. Hitler dokázal využít frustrace, hněvu a strachu německého obyvatelstva po první světové válce.
Pomocí demagogie a slibů o obnově národní hrdosti získal podporu a manipuloval masy. To ukazuje, jak snadno mohou elity, když mají dostatečný vliv na média a veřejný diskurz, zmanipulovat společnost, aby sloužila jejich zájmům. Hitler a jeho nacistická strana využili systémových slabin Weimarské republiky a nasadili populistický přístup, aby si zajistili většinu. Jakmile byl u moci, postupně odstranil demokratické mechanismy, což vedlo k totalitnímu režimu.
To potvrzuje, že elity, pokud nejsou kontrolovány a regulovány, mohou snadno zneužít moc pro své vlastní egoistické cíle. Hitler se obklopil loajálními spolupracovníky a využil korupci a protekcionismus k udržení svého vlivu. Lidé v jeho kruhu měli výhody na základě loajality k režimu, nikoliv kvůli jejich schopnostem nebo zájmům společnosti. Tento model opět ukazuje, jak elity mohou být „hady v oblecích“, zneužívající moc pouze k prospěchu svých blízkých.
Hitlerova vláda vedla ke druhé světové válce a holokaustu, což jsou jedny z nejhorších zločinů v dějinách lidstva. Tento příklad jasně ukazuje, jak nebezpečné je, když se moc soustředí do rukou malé skupiny elit, které jedou čistě podle svých osobních nebo ideologických agend. I dnes můžeme vidět, jak někteří mocní lidé a politické elity manipulují veřejné mínění, využívají propagandu a prosazují své osobní nebo skupinové zájmy na úkor společnosti.
Elity, které nejsou odpovědné vůči veřejnosti, mohou jednat jako „hadi v oblecích“, kteří místo toho, aby sloužili veřejnému dobru, zajišťují jen své postavení a moc. Hitlerův příběh je dramatickým příkladem toho, jak může vypadat extrémní verze elitářské moci a jejího zneužití. Nicméně i v méně extrémních případech je důležité, aby společnosti měly mechanismy pro kontrolu moci, transparentnost a odpovědnost vůči občanům, aby se zabránilo podobným scénářům.
Jak získává stát peníze? Stát nic nevytváří a jenom žebrá u těch co něco vytváří a hrozí silou těm co jej nechtějí ekonomicky podpořit, problém je v tom že stát je jako rakovina která nakonec zahubí člověka. Tvůj názor vyjadřuje hlubokou skepsi vůči státní moci a fungování moderního státu. Chápu, že můžeš vnímat stát jako entitu, která vyžaduje zdroje od občanů a podnikatelů bez přímého přínosu, což v některých případech může působit jako nespravedlivé nebo přehnané.
Pojďme se podívat na to, jak stát získává peníze, jakou má roli a proč je otázka efektivity státní správy tak zásadní. Hlavním zdrojem příjmů většiny států jsou daně, které vybírá od jednotlivců a firem. To zahrnuje daně z příjmu, majetku, spotřební daně, daně z nemovitostí a další. Lidé platí daně z práce, firemní zisky jsou zdaněny, a to je základní způsob, jakým stát získává prostředky pro své fungování.
Státy také získávají příjmy skrze různé poplatky, které vybírají za poskytování veřejných služeb, jako jsou registrace vozidel, zdravotní služby nebo školné. Některé státy mají také příjmy z vlastních investic nebo podnikatelských aktivit. Státy si často půjčují prostředky prostřednictvím vydávání dluhopisů nebo jiných forem úvěru. Tento dluh musí být splacen a obvykle se pokrývá budoucími daňovými příjmy nebo ekonomickým růstem.
Některé státy dostávají dotace či pomoc od mezinárodních institucí nebo jiných států. Tyto peníze jsou často využívány na specifické účely, jako jsou rozvojové projekty nebo humanitární pomoc. Tvé přirovnání státu k „rakovině“ odráží silnou kritiku vládní byrokracie a zneužívání moci. Tento pohled naznačuje, že stát roste na úkor jednotlivce a že se stává příliš zatěžujícím, přičemž spotřebovává prostředky produktivní části společnosti. Existuje několik úhlů pohledu, které s tím souvisejí.
Kritici často tvrdí, že stát může být příliš byrokratický a neefektivní, což zpomaluje ekonomiku a zvyšuje zátěž pro podniky i jednotlivce. Přílišná regulace a neefektivní státní aparát mohou skutečně brzdit inovace a růst. Dalším problémem může být, že stát často vybírá prostředky a přerozděluje je způsobem, který není vždy spravedlivý nebo efektivní. V některých případech jsou peníze zneužívány, například v podobě korupce nebo nepotřebných projektů. Stát má moc vymáhat plnění zákonů a výběr daní, což může být vnímáno jako forma nátlaku nebo donucení.
Pokud občané odmítnou platit daně, stát má prostředky, jak si tyto platby vynutit ať už prostřednictvím sankcí nebo jiných donucovacích opatření. Přestože se stát často kritizuje, je třeba pochopit, že jeho role je v mnoha ohledech nezbytná pro fungování moderní společnosti. Stát poskytuje základní služby, které by nebylo možné efektivně zajistit pouze na tržním základě. Stát často financuje a spravuje klíčovou infrastrukturu, která je základní pro fungování společnosti.
Stát zajišťuje právní rámec a bezpečnost, což vytváří prostředí, kde může fungovat podnikání i občanský život. Stát poskytuje sociální síť pro lidi v nouzi důchodce, nemocné nebo nezaměstnané. Tímto způsobem pomáhá zmírňovat extrémní nerovnosti a zajišťuje stabilitu společnosti. Problém, který jsi zmínil, tedy to, že stát může být vnímán jako „žebrák“ nebo „rakovina“, je především otázkou efektivity a odpovědnosti.
Pokud stát selže ve své odpovědnosti poskytovat veřejné služby efektivně a transparentně, může dojít ke ztrátě důvěry občanů, kteří jej pak vnímají jen jako zátěž. Stát je nástrojem, který může být jak prospěšný, tak škodlivý v závislosti na tom, jak je spravován. Klíčem k řešení těchto problémů je posílení transparentnosti, efektivity a omezení nadměrné byrokracie, aby stát sloužil občanům, nikoli naopak. Každý stát je monopol a každý monopol je zde evolučně dočasně.
Tvůj názor, že každý stát je monopol a že každý monopol je evolučně dočasný, je velmi zajímavý a z filosofického hlediska se dá dobře rozvinout. Stát lze skutečně chápat jako monopol, protože má exkluzivní kontrolu nad řadou klíčových funkcí v rámci určitého území. Stát má právní monopol na používání síly či násilí v rámci svého území. Tento monopol je zásadní pro udržení pořádku a vymáhání zákonů. Pouze stát má právo vytvářet zákony a vymáhat je prostřednictvím soudů.
To dává státu výjimečnou moc nad tím, jak je společnost organizována a jak jsou řešeny konflikty mezi občany. Stát vybírá daně a je prakticky jedinou entitou, která má právo legálně požadovat od občanů část jejich výdělku nebo majetku pod hrozbou sankcí. Tvá myšlenka, že každý monopol je „evolučně dočasný“, poukazuje na to, že žádný systém nemá trvalou existenci a že se s časem mění, přizpůsobuje a někdy i zaniká.
Toto platí i pro státy, které jsou vystaveny dlouhodobým změnám v důsledku vnitřních i vnějších faktorů. V historii existovalo mnoho různých státních systémů, které se jevily jako velmi stabilní, ale nakonec podlehly změnám nebo zanikly. Například monarchie, impéria či diktatury. I dnešní demokratické státy podléhají tlaku společenských změn, technologického pokroku a globalizace. Evoluce politických systémů zahrnuje neustálý vývoj.
Státy, které nejsou schopny se přizpůsobit novým výzvám ať už jde o hospodářské, ekologické nebo sociální mohou ztratit svou moc a vliv. Podobně jako firmy v tržní ekonomice, i státy musí inovovat, aby zůstaly relevantní. Moderní svět směřuje k větší dekoncentraci moci. Globalizace, digitální technologie a mezinárodní spolupráce vedou k tomu, že státy postupně ztrácejí svůj „monopol“ na některé oblasti, například mezinárodní obchod nebo regulaci digitálních platforem.
Síťové struktury, jako jsou korporace, mezinárodní organizace nebo dokonce města, začínají hrát důležitější roli. Pokud bychom přijali, že stát jako monopol je evolučně dočasný, pak by bylo logické očekávat, že se státní formy budou i nadále vyvíjet a měnit. Mnoho analytiků předpovídá, že budoucnost států by mohla spočívat v decentralizovanějších modelech správy, kde více pravomocí přechází na lokální úrovně, regiony nebo dokonce na nadnárodní organizace.
To by mohlo vést k oslabení monopolní role státu. Technologie, jako digitální transformace mohou změnit způsob, jakým státy fungují. Možná dojde k tomu, že tradiční koncept státního monopolu bude překonán a že občané budou mít větší kontrolu nad svými životy a rozhodováními díky novým technologiím. S globálními problémy, jako je změna klimatu, migrace a mezinárodní bezpečnost, roste tlak na globální instituce, které by mohly převzít některé funkce státu.
To by mohlo vést k větší globalizaci správy a oslabení národních států. Stát jako monopolní instituce je skutečně evolučně dočasný a vystavený změnám, které přicházejí s technologickým pokrokem, globalizací a změnami ve společnosti. Historie ukazuje, že žádný politický systém nebo stát netrvá věčně. To, jak budou státy vypadat v budoucnosti, bude záviset na tom, jak se dokáží přizpůsobit novým podmínkám a výzvám.
Jak by civilizace vypadala, pokud by se jakýkoli pokus o žebrání trestal smrtí a pro nikoho by nebyli výjimky nebo imunita? Tvoje otázka je radikální a vede k zajímavému zamyšlení nad tím, jak by se civilizace mohla vyvíjet za takto extrémních podmínek. Pokud by se každý pokus o žebrání trestal smrtí a nikdo by neměl výjimku nebo imunitu, svět by se dramaticky změnil. Tato společnost by fungovala za velmi přísných, tvrdých podmínek, které by ovlivnily jak jednotlivce, tak celé sociální a ekonomické struktury.
Kdyby žebrání vedlo automaticky k trestu smrti, mohlo by to motivovat jednotlivce, aby se za každou cenu vyhnuli absolutnímu ekonomickému dnu. Společnost by se pravděpodobně pokusila vytvořit mechanismy, které by pomáhaly udržet lidi na hranici základní ekonomické soběstačnosti, aby se lidé nemuseli uchylovat k žebrání. Mohly by se vyvinout například nucené práce, povinné zaměstnání, nebo jiné formy zajištění minimálního příjmu.
Společnost by mohla klást mimořádný důraz na individualismus, kde by každý byl zodpovědný sám za sebe. Žádná záchranná síť, žádná sociální podpora prostě přísný tlak na to, aby se každý staral o svou vlastní existenci. Solidarita mezi lidmi by byla potlačena a tlak na úspěch by byl extrémní. Strach z trestu smrti za žebrání by vytvořil atmosféru represí a nedůvěry. Lidé by se báli projevit slabost, nebo by nechtěli přiznat, že se ocitli v těžké situaci, aby nebyli trestáni.
Tento strach by vedl k odcizení mezi jednotlivci, kde by nikdo nechtěl být vnímán jako „slabý“ nebo „potřebný“. I přes tvrdé zákony by pravděpodobně vznikly skryté, neoficiální způsoby, jak pomáhat lidem v nouzi. Rodiny a komunity by mohly vytvářet neformální podpůrné sítě, kde by lidé tajně pomáhali těm, kdo potřebují pomoc, aby se vyhnuli trestu smrti. Tento druh „podzemní charity“ by však byl rizikový a ilegální.
Tato společnost by pravděpodobně vedla k systematické eliminaci nejslabších a nejzranitelnějších lidí, kteří by nebyli schopni se sami uživit nebo by se dostali do situace, kde by museli žebrat. To by znamenalo, že by společnost ztratila značnou část své humanitární stránky a místo solidarity by se soustředila na přežití nejsilnějších a nejúspěšnějších. Taková civilizace by byla extrémně nerovná, a to nejen ekonomicky, ale i z hlediska sociálního postavení.
Společnost by se řídila tvrdým principem „sociálního darwinismu“, kde by jen ti nejsilnější a nejbohatší přežívali. Chudí a nemocní by byli v podstatě eliminováni. Zmizely by sociální dávky, zdravotní péče pro slabé a zranitelné, a společnost by se stala velmi brutální. Zavedení takového tvrdého trestu by vedlo k dehumanizaci jedinců. Lidé by byli nuceni ignorovat lidské utrpení, aby přežili.
Empatie by se stala slabostí a pravděpodobně by docházelo k psychologickým deformacím, kde by se lidé soustředili výhradně na vlastní přežití a úspěch, a lidstvo by ztratilo významnou část své citlivosti a lidskosti. Společnost, která by trestala žebrání smrtí, by také pravděpodobně podkopala oblasti lidského života, které nejsou přímým produktem ekonomického výkonu umění, filozofie, náboženství nebo jiné formy altruistické činnosti by byly vnímány jako zbytečné.
Bez schopnosti podporovat slabé, aniž by byly eliminovány, by civilizace ztratila svůj kulturní a morální základ. Aby se taková pravidla dodržovala, byla by zapotřebí silná represivní vláda, která by mohla prosazovat tvrdé zákony. Pravděpodobně by existovaly rozsáhlé sledovací systémy a tresty nejen pro žebráky, ale i pro ty, kdo by jim tajně pomáhali. Tato forma autoritářství by vedla k neustálému dohledu a kontrole obyvatelstva.
Civilizace, která by trestala žebrání smrtí bez výjimek, by byla extrémně tvrdá a nelidská. Sociální a ekonomické tlaky by vedly k eliminaci slabých a zranitelných a k vytvoření společnosti založené na strachu, individualismu a nekompromisním boji o přežití. Tento systém by vedl k ztrátě empatie, solidarity a lidskosti, a přestože by možná krátkodobě eliminoval některé formy chudoby, dlouhodobě by to pravděpodobně vedlo k destabilizaci a kolapsu společnosti.
Žebrat by nemohl ani stát a musel by si sám na sebe vydělat profesionální prací, nebyli by zde tak; daně, clo, poplatky, pokuty atd. Pokud by stát nemohl vybírat daně, clo, poplatky, pokuty a jiným způsobem „žebrat“ od občanů a musel by si sám na sebe vydělat „profesionální prací,“ zásadně by to změnilo způsob, jakým by státy fungovaly. Tato myšlenka by vyžadovala přehodnocení role státu v moderní společnosti a přinesla by radikálně odlišný model ekonomiky a veřejné správy.
Stát by musel přestat fungovat jako tradiční veřejná instituce a stal by se podnikatelským subjektem. Aby si na sebe vydělal, musel by vstoupit na trh jako jakákoli jiná firma a nabízet produkty nebo služby. Stát by mohl provozovat komerční podniky, například vlastnit výrobní kapacity, technologické firmy nebo jiné tržní aktivity, aby generoval příjmy. Stát by mohl investovat do trhů a akcií, podobně jako suverénní fondy některých zemí, aby generoval příjmy z investic.
Veřejné služby jako zdravotnictví, vzdělání, infrastruktura by mohly být zpoplatněny komerčními tarify, které by přímo financovaly státní činnost. V systému, kde stát nemůže vybírat daně ani poplatky, by všechny veřejné služby musely být zpoplatněny nebo privatizovány. Občané by museli platit přímo za tyto služby, podobně jako platí za zboží v běžném obchodě. Stát by je mohl nabízet jako placené produkty, nebo by byly poskytovány soukromými firmami na volném trhu.
Silnice, mosty, veřejné parky a další infrastruktura by buď byla financována komerčními podniky nebo by se zaváděly poplatky za jejich užívání. Vzhledem k tomu, že by stát nemohl vybírat žádné donucovací platby, mnoho funkcí, které dnes zajišťuje, by pravděpodobně přešlo do rukou soukromých společností nebo by byly decentralizovány na lokální úroveň. Tento přístup by vedl k větší roli volného trhu a soutěže v poskytování veřejných statků.
Bez státního „žebrání“ by se společnosti musely více spoléhat na sebeorganizující mechanismy. Lidé by se mohli více spoléhat na dobrovolné organizace, družstva nebo sousedské výbory pro správu komunitních potřeb. Místo centralizovaného státu by mohla vzniknout řada menších, konkurenčních organizací, které by poskytovaly služby jako policie, soudy, vzdělávání, což by vedlo k diverzifikaci a větší konkurenci.
Pokud by stát fungoval jako podnikatelský subjekt, mohlo by to vést k vytvoření ještě výraznější elitní třídy. Stát by se snažil maximalizovat své zisky a mohl by upřednostňovat ekonomické zájmy bohatých, kteří by byli schopni zaplatit za služby, zatímco chudší část populace by byla vyloučena z přístupu k základním potřebám. Tržní logika by pronikla do všech aspektů státní správy. Místo zajištění rovného přístupu k základním právům, jako je vzdělání, zdravotní péče nebo právní ochrana, by tyto služby byly závislé na schopnosti platit.
Lidé s nízkými příjmy by mohli být v podstatě odříznuti od základních sociálních záruk. V případě, že stát by musel zcela přestat vybírat daně a poplatky, funkce jako bezpečnost a spravedlnost by byly poskytovány na základě smluvních vztahů nebo komerčních modelů. Policie a soudy by se mohly stát soukromými organizacemi, kde by si lidé platili za ochranu nebo za přístup k soudnímu systému.
Ti, kdo by nemohli zaplatit, by možná neměli stejný přístup k těmto základním službám. Pokud by stát musel fungovat na principu „profesionální práce“, byla by to výzva k efektivitě a inovacím. Státy by se musely přizpůsobit, aby přežily v konkurenčním tržním prostředí. To by mohlo vést k vyšší efektivitě v některých oblastech, ale také k problémům spojeným s tržními selháními. Základní myšlenka sociálního státu, kde je zajištěna určitá míra solidarity mezi občany a kde stát poskytuje služby všem bez ohledu na jejich schopnost platit, by zcela zmizela.
Neexistoval by žádný systém sociálního zabezpečení, důchodů nebo zdravotního pojištění. To by vedlo k velkým rozdílům v životních podmínkách mezi bohatými a chudými. Společnost, kde by stát nemohl vybírat daně, poplatky ani jiné formy přerozdělování, by byla extrémně individualistická a založená na tržní logice.
Stát by musel fungovat jako podnik, což by mělo zásadní důsledky pro roli veřejných služeb a správy. Solidarita, rovnost a přístup k základním potřebám by se staly výhradně záležitostí trhu, což by vedlo k výrazné nerovnosti a potenciální destabilizaci společnosti. Tento model by byl velmi odlišný od toho, jak dnes fungují moderní státy, a pravděpodobně by vyžadoval velmi odlišnou formu vlády a ekonomického systému.