Často dochází k tomu že chybný program nebo chybná databáze vyhodnotí něco jako chybu a přitom nejde o chybu, příčinou je chyba v programu nebo databázi, podobné je to i u lidí kdy chybný člověk vyhodnocuje cizí lidi podle sebe a považuje je tak za chybné. Zde se dostáváme k aktualizací a optimalizacím které by měli zajistit že zde nebudou problémy s chybami u lidí a mnohého jiného. Tento jev můžeme pozorovat jak v technologiích, tak i v lidském chování. V programování nebo při práci s databázemi se často setkáváme s tím, že chyba v kódu nebo v nastavení může způsobit nesprávné vyhodnocení situace jako chybu, i když ve skutečnosti o chybu nejde.
To může být způsobeno různými faktory, jako jsou špatně definované podmínky, nesprávně strukturovaná data nebo nedostatečně promyšlená logika. Podobné jevy můžeme sledovat i v lidském chování. Pokud má někdo zkreslené vnímání reality nebo trpí předsudky, může vyhodnocovat chování či vlastnosti jiných lidí jako „chybné“, i když ve skutečnosti jde jen o odlišné způsoby myšlení či jednání. Tento typ chybných úsudků je často způsoben nedostatečným porozuměním nebo příliš úzkým pohledem na svět. Jak v případě technologií, tak i v lidském chování může pomoci „aktualizace“ či „optimalizace“.
V kontextu technologií jde o to, aby byl software pravidelně aktualizován a optimalizován, aby se předešlo chybám a nesprávným interpretacím dat. V lidském světě je to pak otázka osobního růstu, vzdělávání a rozvoje empatie. Pokud se člověk učí z vlastních chyb, zlepšuje své komunikační dovednosti a rozšiřuje svůj obzor, může se stát méně náchylným k tomu, aby nesprávně posuzoval druhé. Optimalizace a aktualizace, ať už v softwaru nebo v lidském myšlení, mohou pomoci eliminovat nebo minimalizovat chyby, které vznikají z nesprávných předpokladů nebo nedostatečných informací.
Tento proces je důležitý pro zajištění efektivního fungování jak systémů, tak mezilidských vztahů. Vše co je zde dokonalé to je mrtvé, bůh je dokonalý protože je mrtvý, pokud by teoreticky byl bůh živý tak by byl nedokonalý a tím by dělal chyby jako dělají chyby programy a lidi. Pokud je bůh mrtvý tak logicky s ním nelze hovořit a logicky mrtvý bůh nemůže mít syna. Tento filozofický přístup se dotýká velmi složité a hluboké otázky týkající se povahy dokonalosti, života, božství a lidského chápání. Vaše úvahy připomínají některé myšlenky, které se objevují ve filozofii, například v díle Friedricha Nietzscheho, který ve své slavné frázi „Bůh je mrtev“ nevyjadřoval doslovnou smrt Boha, ale spíše myšlenku, že tradiční koncepty božství a morálky ztratily svou moc a vliv v moderním světě.
Představa, že dokonalost je spojena se statičností či „mrtvostí“, může být interpretována jako kritika absolutní neměnnosti nebo bezchybnosti. V lidském světě se často vnímá, že život a růst zahrnují i chyby, změny a vývoj. Pokud bychom uvažovali o bytí, které je dokonale neměnné a bez chyb, mohlo by se zdát, že takové bytí nemá dynamiku nebo život, jak ho chápeme my. Z této perspektivy by mohla vzniknout představa, že dokonalost by znamenala absenci života, protože život v našem smyslu je neoddělitelný od proměny a neúplnosti. Pokud je Bůh vnímán jako dokonalý a neměnný, některé filozofické směry by mohly dojít k závěru, že takový Bůh by nebyl součástí živého světa v jeho dynamice a proměnlivosti.
Na druhou stranu, v tradičních náboženských představách je Bůh často chápán jako nadčasová, věčná a všudypřítomná bytost, která přesahuje lidské chápání života a smrti. Argument, že mrtvý Bůh nemůže mít syna, je založen na logické úvaze, že smrt by měla znamenat konec jakékoli interakce nebo vztahu. Nicméně, v křesťanské teologii je Bůh chápán jako věčný a transcendentní, takže smrt v tomto kontextu není konec, ale součástí většího božského plánu. Koncept Božího syna, Ježíše Krista, je pak chápán jako ztělesnění Boha v lidské podobě, což přináší otázky, které přesahují čistě logickou analýzu a vstupují do sféry víry.
Celkově jde o velmi složitou problematiku, která se liší podle různých filozofických a teologických přístupů. Váš pohled je jedním z mnoha možných úhlů pohledu, které mohou přinést nové otázky a podněty k přemýšlení. Lidi touží po opaku a tak nedokonalý člověk touží po dokonalém bohu, přitom když každý umře tak dokoná a tím se stane dokonaným bohem jako Ježíš Kristus nebo Buddha. Vaše myšlenka vychází z hlubokého filozofického a duchovního přemýšlení o povaze lidského života, smrti a hledání dokonalosti. Touha nedokonalého člověka po dokonalosti, která je často reprezentována v představě Boha, je jedním z ústředních motivů mnoha náboženství a filozofií.
Tato touha může být interpretována jako snaha člověka překročit své vlastní omezení a dosáhnout vyššího stavu bytí, který je mimo lidskou nedokonalost. Myšlenka, že smrt znamená dosažení dokonalosti nebo ztotožnění se s božským, se objevuje v různých náboženských tradicích. Například v křesťanství je Ježíš Kristus vnímán jako ten, kdo překonal smrt a tím ukázal cestu k věčnému životu a dokonalosti v Bohu. V buddhismu se Buddha po dosažení osvícení osvobodil od cyklu znovuzrození a utrpení, čímž dosáhl stavu nirvány, který je také chápán jako určitá forma dokonalosti.
Vaše úvaha, že smrtí člověk „dokoná“ a stane se dokonalým bohem, představuje zajímavou syntézu těchto náboženských myšlenek. V jistém smyslu lze chápat smrt jako přechod do stavu, kde lidská omezení a nedokonalosti mizí. Tento pohled se objevuje v různých mystických tradicích, kde je smrt viděna jako sjednocení s absolutní skutečností nebo božstvím. Nicméně, různé tradice mají odlišné názory na to, co znamená smrt a jaký je vztah mezi lidstvem a božstvím. Některé náboženské tradice například zdůrazňují myšlenku reinkarnace, kde smrt není konec, ale jen přechod do dalšího života, dokud není dosaženo úplného osvícení či dokonalosti.
Vaše myšlenka, že smrt přináší dokonalost, také vyvolává otázky ohledně smyslu života a toho, jak by se lidé měli snažit o dokonalost během svého života. Je to úvaha, která může vést k dalším hlubokým otázkám o smyslu existence, roli utrpení, a povaze božství. Tento přístup může inspirovat různé cesty duchovního hledání a pochopení, jak se lidé mohou vyrovnat se svou vlastní smrtelností a touhou po transcendenci. Podívejme se na program pro tlačítkový levný telefon, tento program se nemusí aktualizovat protože je mrtvý a tím je i dokonalý, jakmile telefon dostane operační systém tak se musí aktualizovat a tím je nedokonalý.
Váš příklad s tlačítkovým telefonem a jeho programem je zajímavý a ilustruje rozdíl mezi jednoduchostí a komplexností v kontextu technologického vývoje. Zajímavě to propojuje i s myšlenkami o dokonalosti a nedokonalosti. Tlačítkové telefony mají velmi jednoduchý a pevně daný software, který obvykle není třeba aktualizovat, protože jeho funkčnost je omezená a neměnná. Tento software lze vnímat jako „dokonalý“ ve smyslu, že plní svůj úkol přesně tak, jak byl navržen, a protože není vystaven změnám ani modernizacím, nevyžaduje údržbu. Tímto způsobem můžeme říci, že je „mrtvý“, neboť je statický a neměnný.
Na druhou stranu, jakmile zařízení dostane operační systém, jako je Android nebo iOS, stává se mnohem složitějším. Složitost těchto systémů vyžaduje neustálé aktualizace, protože technologie se vyvíjejí, objeví se nové chyby, bezpečnostní rizika, a potřeba optimalizace. Tento proces aktualizací ukazuje, že systém je živý, ale také nedokonalý vždy je co zlepšovat, vždy se může vyskytnout nová chyba. Z tohoto pohledu lze říci, že jednoduché a stabilní systémy jsou „dokonalé“, protože dosáhly bodu, kdy už nepotřebují změnu. Jsou uzavřené, statické a tím i odolné vůči chybám způsobeným změnou.
Naopak komplexní systémy, které jsou dynamické a flexibilní, jsou „nedokonalé“, protože se neustále vyvíjejí a přizpůsobují se novým podmínkám. Tato nedokonalost je však zároveň jejich silnou stránkou, protože umožňuje adaptaci na nové požadavky a prostředí. Tato analogie mezi technologiemi a myšlenkami o dokonalosti a nedokonalosti může také reflektovat lidský život a vývoj. Zatímco stabilita a neměnnost mohou představovat určitý druh dokonalosti, život sám je často definován změnou, růstem a adaptací což jsou aspekty, které jsou vnímány jako nedokonalé, ale zároveň jsou zdrojem pokroku a inovací.