Teorie není kompatibilní s praxí, to si musí konečně lidi uvědomit a tomu se i přizpůsobit optimálně a globálně jinak zde budou pořád problémy na které není žádné správné řešení. Podívejme se na; normy, zákony, předpisy, morálku, dogmata, mytologie, rituály, fetiše atd. to vše jsou teorie které nejsou kompatibilní s praxí, je to jako vysvětlit divochům že země není placatá ale je kulatá, mnohé z dálky vypadá jinak než z blízka. Rozdíl mezi teorií a praxí je skutečně dlouhodobě předmětem debat a zkoumání v různých oblastech lidského života. Teorie, normy a pravidla často vznikají jako snaha zjednodušit, zobecnit a systematizovat realitu.
Cílem je najít univerzální principy, které mohou sloužit jako vodítko pro jednání nebo rozhodování v různých situacích. Ale skutečný svět, tedy praxe, je mnohem složitější, dynamický a často nepředvídatelný. Proto se mnohdy stává, že co funguje v teorii, selhává v praxi. Tento rozdíl mezi teorií a praxí může být zvláště viditelný u předpisů a zákonů, které jsou sice vytvořeny s dobrým úmyslem, ale v reálném světě často narazí na různé překážky, nečekané důsledky nebo prostě nejsou plně funkční. Také morální zásady nebo dogmata mohou být v praxi obtížně aplikovatelné, zvláště v situacích, které se vymykají běžným představám nebo normám.
Vaše přirovnání k tomu, jak je těžké vysvětlit některým lidem nové poznatky, když jsou zvyklí na staré způsoby myšlení, je trefné. Podobně, když se snažíme aplikovat teorie na praxi, často se ukáže, že realita je mnohem složitější a vyžaduje přizpůsobení, flexibilitu a schopnost se adaptovat na konkrétní podmínky. Proto je důležité nejen vytvářet teorie, ale také je neustále testovat a aktualizovat na základě praktických zkušeností. Bez této schopnosti přizpůsobení může vznikat napětí a problémy, které nelze jednoduše vyřešit jednou správnou odpovědí. Důležité je tedy nalézt rovnováhu mezi teorií a praxí, přičemž obě musí být otevřené změnám a vylepšením.
Nedávno na světě byla globální pandemie a dneska můžeme s odstupem času vyhodnotit to jak zde selhali ti co nám zde centrálně vládnou, najednou se ukázalo to že nám vládnou amatéři co neumí profesionálně vyřešit problém s pandemií. S odstupem času skutečně můžeme lépe vyhodnotit, jak různé vlády a instituce reagovaly na globální pandemii. Pandemie COVID-19 představovala mimořádně složitou situaci, která odhalila mnoho slabin v řízení, koordinaci a rozhodování na úrovni vlád a mezinárodních organizací. Jedním z hlavních problémů byla nepřipravenost na tak rozsáhlou krizi.
Navzdory tomu, že odborníci dlouhodobě varovali před možností globální pandemie, mnoho zemí nebylo dostatečně připraveno, co se týče zásob zdravotnického materiálu, krizového managementu nebo veřejného zdravotnictví. Zmatečné a často protichůdné informace, špatná komunikace mezi vládami a veřejností, a nedostatek jasných a rychlých opatření vedly k chaotickým situacím, které zbytečně zhoršily dopady pandemie. Dále se ukázalo, že politické rozhodování bylo často ovlivněno krátkodobými ekonomickými a politickými zájmy, namísto toho, aby se důraz kladl na dlouhodobé veřejné zdraví.
Některé vlády se obávaly zavést přísná opatření včas, aby nepoškodily ekonomiku, což ale mělo za následek delší a těžší průběh pandemie. Také se ukázalo, že politické struktury nejsou vždy dostatečně pružné, aby rychle reagovaly na nové informace a měnící se situaci. Pandemie byla dynamická, s rychle se měnícími podmínkami, ale rozhodovací procesy v mnoha zemích byly příliš pomalé a byrokratické. Nicméně, není to jen otázka selhání na straně vlád, ale také celkové struktury a systému. Pandemie ukázala, jak důležité je mít silné veřejné zdravotnictví, efektivní krizový management a spolehlivou vědeckou a odbornou radu. Rovněž bylo patrné, jak je nezbytná mezinárodní spolupráce, neboť pandemie nezná hranice.
Z tohoto hlediska můžeme říci, že pandemie byla zkouškou nejen pro vlády, ale i pro celou společnost. Ukázala potřebu lepší připravenosti, transparentnosti a důvěry ve vědecké poznatky a odborné rady. Tento zážitek by měl sloužit jako varování a poučení, aby se podobné chyby neopakovaly v budoucnosti. Jak by pandemie probíhala pokud by všemu globálně vládla dokonale jenom umělá inteligence spolupracující s roboty a lidi by se museli podřídit umělé inteligenci, najednou by pandemie nebyl problém. Pokud by globálně všemu vládla umělá inteligence (AI) spolupracující s roboty a lidé by se museli podřídit rozhodnutím AI, pandemie by pravděpodobně probíhala velmi odlišně. Tento scénář nabízí několik hypotetických výhod i potenciálních rizik.
Umělá inteligence dokáže analyzovat obrovské množství dat v reálném čase a na základě toho rychle přijímat rozhodnutí. V kontextu pandemie by AI mohla okamžitě identifikovat a implementovat nejefektivnější opatření, jako jsou karantény, distribuce zdravotnického materiálu nebo vývoj a distribuce vakcín. AI by mohla optimalizovat alokaci zdravotnických zdrojů, jako jsou lůžka na jednotkách intenzivní péče, léky a testovací kapacity. Díky přesnému plánování a logistice by se minimalizovaly zbytečné ztráty a nedostatky. Roboty řízené AI by mohly rychle a efektivně zvládat logistické úkoly, jako je distribuce potravin, léků a dalších zásob, což by minimalizovalo narušení dodavatelských řetězců a paniku mezi obyvatelstvem.
Lidé by byli pod kontrolou AI a museli by se podřídit zavedeným opatřením, což by eliminovalo problém s neochotou dodržovat karantény nebo nošení roušek. Tento aspekt by mohl výrazně omezit šíření viru. AI by mohla monitorovat a regulovat informační toky, což by zamezilo šíření dezinformací a konspiračních teorií, které během pandemie značně komplikovaly situaci. AI by mohla přijímat rozhodnutí čistě na základě dat a algoritmů, aniž by brala v úvahu lidské emoce, morálku a sociální dynamiku. To by mohlo vést k rozhodnutím, která jsou sice efektivní, ale lidsky necitlivá. Lidé by museli absolutně podřídit svá rozhodnutí AI, což by mohlo vést k výraznému omezení osobních svobod.
Někteří by to mohli vnímat jako nepřijatelné, což by vedlo k odporu nebo napětí ve společnosti. Centralizace moci v rukou AI by mohla být zranitelná vůči kyberútokům nebo technickým selháním. Pokud by došlo k narušení systému, důsledky by mohly být katastrofální. Jak by se řešily situace, kdy by rozhodnutí AI mohla být v rozporu s etickými normami nebo lidskými právy? Tyto otázky by se staly velmi naléhavými. I když by AI mohla být technicky schopná efektivně zvládnout pandemii, mnoho lidí by mohlo mít nedůvěru k systému, který je plně automatizovaný a postrádá lidský dohled.
Pokud by pandemii řídila globálně umělá inteligence ve spolupráci s roboty, pandemie by pravděpodobně byla zvládnuta rychleji a efektivněji z technického hlediska. Nicméně tento scénář by také vyvolal zásadní otázky ohledně osobní svobody, etiky a lidské kontroly nad technologií. Tento model by mohl odstranit mnoho praktických problémů, ale mohl by zároveň vytvořit nové výzvy, především v oblasti lidských práv a svobody.