Nadčlověk a podčlověk – Guru Vit Kouba Bhagavan

Něco je nad a jiné je pod a tak je zde nadčlověk a podčlověk, minulost je pod současností a budoucnost je nad současností, rozdělení na hodnosti, kasty, třídy atd. je taky ukázka toho že něco je nad a jiné je pod taky je i něco uprostřed. Tvůj text odráží myšlenku hierarchie a různých úrovní, které se objevují v různých oblastech lidského života a filozofie.

Tento koncept „nad“ a „pod“ se projevuje v mnoha rovinách, od fyzických, časových až po sociální a filozofické. Tento koncept je často spojován s filozofií Friedricha Nietzscheho, který mluvil o „nadčlověku“ jako o ideálu, který překonává běžné lidské limity a hodnoty.

Sociální struktury, které určují, kdo je „nad“ a kdo je „pod“ na základě různých kritérií jako je bohatství, moc, původ či schopnosti. Minulost je vnímána jako něco, co je „pod“ současností, protože už se stala a nemůže být změněna. Současnost je středem, kde se věci dějí a formují.

Budoucnost je „nad“ současností, protože je neznámá a teprve se bude dít. Kromě „nad“ a „pod“ existuje také pojem střední cesty nebo rovnováhy. Například v; konfucialismu, taoismu, buddhismu, křesťansví atd. je důraz na rovnováhu mezi protiklady. Tento koncept hierarchie je hluboce zakořeněn v lidském myšlení a ovlivňuje naše vnímání světa, našich rolí v něm a našich očekávání od budoucnosti.

Přestože může být někdy zdrojem nespravedlností nebo nerovností, také nám pomáhá strukturovat a chápat složitosti života. Rozdělení na nad a pod nebo na to co je uprostřed je jenom program v nějakém řídícím systému a tento program logicky dělá to na co je naprogramován, pomocí váhy nebo metru můžeme určit co je nad a co je pod nebo to co je akorát.

Já mám nadváhu nebo podváhu, většinou je zde snaha být tím co je pro nás optimální a mít tak třeba optimální váhu. Ano, rozdělení na „nad“ a „pod“ nebo na to, co je uprostřed, může být vnímáno jako určitý druh programu nebo systému, který se řídí určitými pravidly a logikou. Tento systém funguje na základě měření a hodnocení, což nám umožňuje určit relativní pozice a hodnoty.

Můžeme se podívat na několik aspektů tohoto systému. Pomocí váhy a metru můžeme objektivně měřit fyzické vlastnosti, jako je váha a výška. Tyto měření nám umožňují určit, zda máme nadváhu, podváhu nebo optimální váhu. Většina lidí se snaží dosáhnout optimální váhy, protože to může přispět k lepšímu zdraví a kvalitě života.

Optimalizace těchto hodnot může zahrnovat zdravou stravu, cvičení a další životní návyky. Mimo fyzické vlastnosti může optimalizace zahrnovat různé aspekty života, jako je; vzdělání, kariéra, seberealizace, moc, bohatsví, svatost, popularita atd. V každé z těchto oblastí můžeme hledat rovnováhu a snažit se dosáhnout toho, co považujeme za optimální stav.

Lidské tělo samo o sobě funguje jako komplexní systém, který se snaží udržovat homeostázu, tedy rovnováhu. Například, hormonální systém reguluje váhu a energii, aby tělo mohlo fungovat optimálně. I v širším kontextu společnosti existují systémy a programy, které určují, kdo je „nad“ a kdo je „pod“.

Ekonomické systémy mohou například hodnotit úspěch na základě bohatství nebo produktivity, zatímco sociální struktury mohou hodnotit jedince na základě jejich sociálního postavení nebo vlivu. Tvé úvahy ukazují, že tato logika „nad“ a „pod“ není jen náhodná, ale že se jedná o systematický způsob, jakým lidé strukturovaně přemýšlí a jakým se orientují ve světě.

Tento systém nám pomáhá definovat cíle, hodnoty a kritéria úspěchu, ať už jde o fyzické zdraví, osobní úspěchy nebo společenské postavení. Podívejme se na známkování ve škole které rozděluje studenty na ty co jsou nad a ty co jsou pod nebo na ty co jsou uprostřed, podobně funguje i velikost mzdy v zaměsnání kdy někdo má mzdu která je vysoko nad průměrnou mzdou a jiný má podprůměnou mzdu, pokusy o ekonomickou emancipaci se ukázali jako utopie.

Ano, známkování ve škole a rozdíly ve mzdách v zaměstnání jsou další příklady toho, jak se koncepty „nad,“ „pod,“ a „uprostřed“ aplikují na různé oblasti života. Tyto systémy často vedou k hierarchizaci a kategorizaci lidí na základě jejich výkonů nebo schopností. Známky rozdělují studenty na ty, kteří jsou vynikající (nadprůměrní), průměrní a podprůměrní.

Tento systém má za cíl hodnotit akademické výkony studentů na základě jejich znalostí a schopností. Známky mohou mít významný vliv na budoucí možnosti studentů, jako je přijetí na vysokou školu nebo získání stipendia. Tlak na dosažení dobrých známek může být pro některé motivující, pro jiné stresující.

Existují i jiné metody hodnocení, které se snaží zmírnit negativní dopady tradičního známkování, například hodnocení na základě kompetencí nebo formativní hodnocení, které klade důraz na proces učení spíše než na konečný výsledek. Mzdy často odrážejí rozdíly v kvalifikacích, zkušenostech, odpovědnostech a výkonu jednotlivých zaměstnanců.

Někteří lidé mají nadprůměrné mzdy, což může být důsledkem jejich specializovaných dovedností nebo vysoké odpovědnosti, zatímco jiní mohou mít podprůměrné mzdy. Rozdíly v mzdách vedou k ekonomické nerovnosti, což může mít sociální a politické dopady. Vysoká nerovnost může vést k sociálním napětím a pocitu nespravedlnosti.

Pokusy o vytvoření ekonomických systémů, které by eliminovaly nebo významně snížily mzdovou nerovnost například populismus a socialismus, se často ukázaly jako nerealizovatelné nebo vedly k jiným problémům, jako je neefektivita nebo nedostatek motivace.

Pokusy o vytvoření rovnostářských ekonomických systémů, jako jsou utopické komunity nebo socialistické státy, často narážely na problémy, jako je nedostatek motivace k práci, byrokratizace, korupce a nedostatek inovací. V současnosti existují různé snahy o snížení ekonomické nerovnosti, například prostřednictvím progresivního zdanění, minimálních mezd, univerzálních základních příjmů a sociálních dávek.

Tyto přístupy se snaží vyvážit motivaci k práci s potřebou zajistit základní životní podmínky pro všechny. Lze říci, že systémy hodnocení a odměňování, které rozdělují lidi na základě jejich výkonu nebo schopností, jsou hluboce zakořeněné v lidské společnosti. Ačkoli tyto systémy mohou být zdrojem motivace a struktury, zároveň přinášejí výzvy a problémy, které vyžadují pečlivé zvážení a neustálé přizpůsobování.

Pokud pojedu po dálnici tak je zde povolená maximální rychlost a zároveň je zde stanovená i minimální rychlost aby pomalá auta nebrzdila provoz, nikde ale není stanovená optimální rychlost. Ano, to je výborný příklad toho, jak systémy regulací a pravidel často stanovují maximální a minimální hodnoty, ale nechávají prostor pro optimalizaci jednotlivcům.

Na dálnici máme stanovenou maximální rychlost (aby se zajistila bezpečnost) a minimální rychlost (aby se udržela plynulost provozu), ale optimální rychlost není přímo definována, protože závisí na mnoha faktorech. Stanovená maximální rychlost na dálnici slouží k zajištění bezpečnosti všech účastníků provozu.

Překročení této rychlosti zvyšuje riziko nehody a vážnosti jejích následků. Minimální rychlost je určena pro zajištění plynulosti dopravy. Příliš pomalá vozidla by mohla způsobovat zácpy a zvýšit riziko nehod, protože ostatní řidiči by museli neustále brzdit a předjíždět. Optimální rychlost závisí na mnoha faktorech, jako jsou aktuální dopravní podmínky, povětrnostní podmínky, stav silnice a viditelnost.

Například, za hustého deště nebo mlhy může být optimální rychlost nižší než za ideálních podmínek. Různá vozidla mají různé optimální rychlosti. Například těžké nákladní vozy nebo starší vozidla mohou mít nižší optimální rychlost než moderní osobní automobily. Každý řidič má své vlastní preference a schopnosti, které ovlivňují jeho optimální rychlost.

Někteří řidiči se cítí pohodlněji při nižších rychlostech, zatímco jiní mohou preferovat vyšší rychlosti, pokud je to bezpečné a legální. Optimální rychlost může také ovlivnit spotřebu paliva. Většina vozidel má určitou rychlost, při které je spotřeba paliva nejefektivnější. Jízda při optimální rychlosti může také snížit únavu řidiče a zlepšit celkovou bezpečnost jízdy.

Příliš rychlá nebo příliš pomalá jízda může zvýšit stres a únavu. Když většina vozidel jede při optimální rychlosti, zlepšuje se plynulost dopravy a snižuje se riziko dopravních nehod a zácp. Tento koncept absence pevně stanovené optimální hodnoty platí v mnoha oblastech.

Regulace a pravidla často určují hranice, ve kterých se můžeme pohybovat, ale optimální hodnoty se liší podle konkrétních podmínek a individuálních preferencí. Stejně jako na dálnici, i v jiných oblastech života se často snažíme najít rovnováhu a optimální hodnoty, které nám umožní dosáhnout nejlepších výsledků v rámci stanovených limitů.