Ano, splachovací WC je na hovno, toto technicky velmi staré technické zařízení je konstrukčně zcela chybné, a chtělo by to se nad tím konečně vývojově do hloubky zamyslet, a restartovat starý systém WC, který je na hovno. Možná je moje zbožné přání zde na hovno, ale takový je život, že z hovna nikdo bič neuplete.
Na vojenském letišti jsem použil cisternu s vodou, a pustil do kanalizace veliký proud vody, a tak ze záchodů lítali ven hovna. Ty záchody byli ve vojenském vězení, a tak museli vězni ten bordel uklidit, a měli tak trest dvojnásobný. Termín „hovno“, nechápejte nijak vulgárně, ale pouze jako nejvhodnější, a nejrozšířenější pojmenování oné hnědé zapáchající hmoty. Ono se řekne hovno, co je na tom, jenže z mého pohledu na tom něco je.
Když jsme byli malincí, tak naši rodiče byli štěstím bez sebe, když se nám povedl první smradlavý výtvor, a div si ho nefotili na památku. Ale ani s přibývajícím věkem radost z hovna neztrácí na velikosti. Asi největší blaho světa je, když nás hovno opouští, nejlépe po dlouhém zadržování v místech, kde jeho odložení, by nebylo extra vhodné.
Známe to všichni že, zvláště při řidší konzistenci bývá umění, nepřivést ho na svět předčasně. A tak po vyhledání vhodného místa, se v posedu či podřepu dostaví ono blaho. Zbavíme se v tu chvíli nejen hovna ale i problému kam s ním. A mnohdy i menšího finančního obnosu, převážně zevlujeme-li v centrech měst, kde není moc míst, kde se ukrýt a „odložit si“, a tak chtě nechtě musíme zavítat na veřejné záchody, o jejichž kvalitách jdou legendy.
Zajímavé na tomto obchodu je, že jim „hovno“ zanecháme, a ještě za to hodně zaplatíme. Většinou si spíše odnášíme, leč v tomto případě pochybuji, že by to někdo chtěl obráceně. Ale ne, kupovat hovno je divné, a pak, budeme-li chtít, dá se nalézt zcela zdarma. A taky se dá i vyhrát v různých loteriích. No, a když se nám ho zadržet nepodaří, jde vše stranou, a naše mysl se zabývá pouze jedním hovnem a z toho jest vidno, že tato úvaha zas tak o „hovně“ není. Příchod hovna na svět mívá různé podoby. Princip číslo jedna, příchodu hovna na svět. Hovno tvrdé jako kámen, mnohdy takové velikosti, že při jeho zrození, dotyčný řve jak u zubaře.
Toto se odehrává nejčastěji po konzumaci nevhodné stravy, mnohdy podpořeno čtyřdenní absencí velké potřeby, a šizením pitného režimu. Takovýto výtvor mívá většinou za následek tvrdý dopad na vodní hladinu a následné opláchnutí obou půlek, což není dvakrát příjemné, hlavně v případě vykonání malé potřeby před samotným dopadem hovna. Tomuto nepříjemnému šplouchu se dá předejít několika způsoby: První způsob užití mísy s „předsíňkou“, to jsou ty, co mají dvě patra. Vrchní s minimálním obsahem vody, kde šplouch nehrozí, a spodní, kde sice již voda je, ale málokdo je takový umělec, že by se do něj trefil. Tento spodní otvor bývá převážně u starších modelů poněkud užší, a mohl by vyvstat problém s uvíznutím obřího hovno při splachování, a o to více když má někdo ještě velkou spotřebu papíru, o dámských vložkách nemluvě.
V tomto případě je lépe být ostražitým, a splachovat nadvakrát. S těmito tipy mís ovšem bývá i legrace. Například když dotyčný nešikovně umístí hovno do předsíňky tak, že ční o několik centimetrů výše, než je bezpečno, a pak si jeho část při utírání nevědomky nabere na papír, a „nadlábne“ si jej zpět do rodné díry. Tomuto jevu se říká koloběh hovna v míse. Druhý způsob zmírnění ošplíchnutí půlek tím, že dotyčný vychytrale vloží útržky papíru na vodní hladinu. Dokud papír plave, a není moc nasáklý, je nejlepší čas pro akci. Ovšem potopí-li se, což bývá mimořádný jev, je lépe vložit papír nový.
Třetí způsob je nechat se strhnout voláním přírody, a ulevit si jako naši předci v křoví. To má však také svá úskalí, neb se dotyčný musí mít na pozoru, nebyl-li někdo jiný již před ním zastáncem vykonávání této potřeby. Mohlo by se totiž stát, že si jeho výtvor odnese s sebou domů na podrážce. To je o to více nepříjemné, nosí-li dotyčný obuv s vyšším dezénem podrážky. Následné vyprošťování klacíkem není nic příjemného. Obzvláště není-li v dosahu vodní zdroj, má-li dotyčný má na spěch, a musí opustit místo činu svým vozem, v den, po zakoupení nových originálních koberečků.
A ještě bych chtěl naklást důraz na samotný styl posedu. Má-li dotyčný nohy příliš blízko u sebe, hrozí mu, že hovno tužší konzistence a delšího vzrůstu se neudrží na své špičce, a ani se nijak nestočí, ale přepadne na bok, a při vší smůle rovnou dotyčnému na botu. No a při dolování hovna z tkaniček již ani klacík nepomůže, a čeká-li na něj někdo opodál, má co vysvětlovat. U tohoto způsobu má ale dotyčný možnost téměř okamžité kontroly nad svým výtvorem. Hlavně tedy v teplejším období.
Slétnou-li se mouchy do několika minut, může si dotyčný gratulovat. Tento způsob má však i netušené výhody. Jednou z nich je, že dotyčný nemusí obkládat veřejné prkýnko papírem. Další výhoda, má-li štěstí, může se přihodit, že je na inkriminovaném místě jako první, kdo zde zanechal svůj smrdutý pomníček. A ještě jedna, umístí-li dotyčný hovno na dostatečném svahu, může sledovat, jak obalujíc se listím, upaluje díky gravitaci dolů. Utírání při principu číslo jedna: U tohoto principu většinou bývá při utírání malá spotřeba papíru, neb hovno je konzistenčně na dobré úrovni, a opouští dotyčného většinou v celku, bez zanechání větších pozůstatků k samotnému utírání.
Splachování při principu číslo jedna: Spláchnutí v těchto případech s sebou občas přinese jisté nepříjemnosti. Hovno má dobrou konzistenci, tedy vyšší tuhost a mnohdy i velikost, která mu nedovoluje vhodně manévrovat v labyrintu mísy, a může dojít úplnému zablokování odtokové roury. Že k tomu došlo, se dá zjistit pohledem na plnou mísu vody, která v lepším případě alespoň pomalu odtéká. Princip číslo dvě, příchodu hovna na svět. Krásné, měkké, mazlavé hovno, které nádherně, bez větších komplikací vyklouzne.
K tomuto principu snad není ani moc co dodávat. Utírání, při principu číslo dvě: V tomto případě bývá spotřeba papíru největší. Přese všechny superlativy má tento typ hovna i své mouchy. Pokud nepřijde na svět celé, nebo jeho zbytek dotyčný nešikovně rozmázne papírem, tak se „nedoutírá“. Splachování, při principu číslo dvě: Spláchnutí v těchto případech bývá standardní, tedy bez větších problémů. Avšak i u tohoto případu mohou nastat komplikace. Především tedy opět ucpáním záchodu.
Hovno je sice ideální konzistence, ale pokud ho je příliš, tak hravě vyplní celou odtokovou rouru, což bývá ještě podpořeno onou vyšší spotřebou papíru. Výjimkou nebývá ani situace, že je hoven tolik, až na dotyčného jukne z vody. Ale vůbec nejkurióznější je situace, spotřebuje-li dotyčný větší množství papíru, a ten se záhadně pří splachování dostane pod úroveň hoven. Papír následně vytvoří špunt, který nedovolí vodě odtéci, a hovno s podivnou konzistencí plave na hladině.
V některých případech ještě rotuje, využívajíce energie vytvořené vodním vírem při spláchnutí. Nevšední to podívaná. Princip číslo tři, příchodu hovna na svět. Řiďounké hovno s konzistencí průjmu, které též nádherně vyklouzne, ovšem poněkud rychleji, než je vhodné. To mívá různé následky. Například nelibý zvuk, s podporou vycházejícího plynu. Nebo ohození celé mísy a její následné čištění nevzhlednou štětkou. Tomu se dá ovšem vyhnout, užije-li dotyčný jiného záchodu nežli svého, což ovšem nevrhá na dotyčného moc dobré světlo.
A v případě že zná poškozený dotyčného, začne o něm šířit zvěsti, že je prase. V tuto chvíli musí dotyčný začít spřádat lži na svou obranu, ale i na protiútok, vůči poškozenému. Nebo naopak, hrdě se přiznat, a vylíčit onu akci jako děsnou legraci. To neplatí u veřejných záchodků, tam se pouze dotyčný vystavuje pronásledování postarší paní, zpestřeného zdvihnutou rukou vyzbrojenou čímkoli, co je po ruce, a nevybíravým slovníkem na adresu dotyčného. V tento okamžik stačí dotyčnému zrychlit krok, a dělat že se ho to netýká, neb hulákající baba strhává většinovou pozornost na sebe, a vrhne-li po dotyčném předmět, kterým mu hrozí, stejně většinou netrefí.
Ve výjimečných případech může nastat i situace, že dotyčný nestihne ani dosednout, a pozice v předklonu spolu s úsťovou rychlostí hovna opouštějící tělo, vykonají své, i na zevnějšku mísy, potažmo i na podlaze. Zde si již dotyčný se štětkou nevystačí, a jedná-li se o cizí záchod, musí dotyčný opět položit majiteli nepříjemný dotaz, kde že má uskladněny úklidové pomůcky. Nepříjemný na tom je fakt, že je mu většinou nejdříve položena otázka, k čemu že došlo. Jedná-li se o veřejné záchodky, je lépe radikálně zrychlit než v předchozím případě, neboť hulákající baba by se již trefit mohla.
A nebylo by se čemu divit v případě, má-li plnou odpovědnost nad čistotou mís. Utírání, při principu číslo tři: Tento princip se též většinou vyznačuje menší spotřebou papíru, neb dotyčného hovno opouští takovou rychlostí, že jeho řídké kousky na něm sotva stačí ulpět, a vesměs vypochoduje vše, beze zbytků. Splachování, při principu číslo tři: Spláchnutí v těchto případech nebývá problém, ale většinou je lépe provést ho dvakrát, protože po prvním spláchnutí nová voda nebývá stoprocentně čirá, a jde-li o vlastní záchod, tak by dotyčný musel přesvědčovat případnou návštěvu, že měl sračku, protože jinak by to vypadalo, že po tužším hovně nespláchl, a to se již začalo rozpouštět, což není krátkodobý proces. Samotný život hovna: Hovno, jež se zrodí do záchodové mísy, mívá jepičí život, alespoň co se pobytu u dotyčného týče. Nechá ho chvilku zaplavat si na hladině, popřípadě i pod hladinou, zasype ho papírem a tradá za kamarády. Spláchnuto, hotovo.
Jak nelítostné že. Následně si razí cestu trubkami a rourami, které končí buďto žumpou či septikem, kde si hovno pobude delší dobu, to ovšem záleží na velikosti daného prostoru, než je odvezeno do čističky odpadních vod. Nebo jej dotyčný expeduje přímo expres kanalizací na stejné místo. Rozhodně veselejší život si užije v septiku, kde se v klídku rozkládá a tvoří výbušné bioplyny, na které když majitel zapomene například nechtěným ucpáním odvodného komínku, tak zažije nevídané. Obzvláště je-li septik umístěn nad povrchem země. Ještě zajímavější život pro hovno je, umístí-li jej dotyčný někde v přírodě.
V tu chvíli se stává předmětem zájmu nejrůznějšího hmyzu, ale i jiných tvorů, například psů. Většinou po očuchání se v něm radostně vyválejí, ovšem k neradosti majitele. Výše popsaný klacík je již úplně k ničemu, a opět není-li v dosahu vodní zdroj, a majitel nemá k dispozici vysokotlakou hadici, nastává situace, kdy musí použít vlastí vanu na cizí hovna. Ovšem je-li hovno šikovně situováno na frekventovaném místě, může se stát i rekordmanem, co do počtu lidí, kteří si ho kousek odnesou s sebou. Osobně si myslím, že když do jednoho hovna šlápne několik lidí za jeden den, jedná se o slušné skóre, za které se nemusí stydět žádné hovno.
Tedy samotná délka života hovna se různí, ať už jeho konzistencí či umístěním. Kupříkladu je-li hovno s tužší konzistencí umístěno v přírodě, přežije na dešti ale i na suchu déle než jeho řidší kolega, a to i v řádech týdnů. Oproti tomu v míse se jedná maximálně o minuty, než se nám ho podaří spláchnout. Loučení a odcházení: Kdo by se taky se slzami v očích loučil s hovnem, které ho dlouho ve formě zácpy strašilo i ve snech, nebo jej snad ochutnával.
V tomto případě jsme naopak rádi, když nám co nejdříve zmizí z očí, popřípadě jej počastujeme nepěknými slovy. Takže v dospělosti člověka se již hovno kamkoli odložené, nějakého extra zájmu jen těžko dočká. Nejedná-li se ovšem o případné, výše popsané trampoty s ním spojené, ale i zde se jedná spíše o zájem negativní. Kdo by taky oslavoval, že šlápl do hovna, nebo že mu ho sežral pes. Loučení tedy probíhá spíše v útlém věku, a ani samotné odcházení hovna ze světa, v nás nevyvolává žádné velké emoce.
Ovšem nerad bych se dotkl jedinců, či snad skupin, kteří loučení praktikují i v pozdějším věku, nebo snad dokonce pějí ódy při jeho odchodu ze světa. Hovno mívá různé barvy, tvary, konzistence i zápachy ostatně i jako materiál, jímž je tvořeno. Zápach: Je-li hovno čerstvé, umístěné mimo mísu, například v lese, smrdí fest. Ovšem po čase zavadne, a vytvoří si jakousi kůrku, což je přirozené téměř u každé hmoty, obsahující vodu. Tato již brání tak intenzivnímu zápachu, pokud nedojde k jejímu narušení, například nechtěným rozšlápnutím. A právě v těchto případech je rozšlápnutí nejčastější, neboť aktéra již předem nevaruje intenzivní zápach čerstvého hovna.
Okoralé hovno je tedy velmi ideální k rozšlápnutí, a následné zábavě s jeho odstraňováním. Ovšem je-li hovno intenzivně zkrápěno, například deštěm, pochybuji, že si někdo doma kropí hovno hadicí, kůrka nemá moc velkou příležitost se vytvořit, a tak hovno smrdí intenzivněji déle. A je-li déšť dlouhodobý, mizí hovno ze světa rychleji, nežli je tomu v případě suchých dní. Na to se váže fakt, že samotné hovno smrdí jinak, než když je rozmícháno například ve vodě. Oproti moči bývá hovno výrazněji více zbarveno.
Kupříkladu budeme-li pít dva dny pouze větší množství kolové limonády, na moči výraznějších změn neshledáme. Zato hovno již druhý den bude pěkně tmavě vybarvené. Další příklad je s třídenní konzumací vysokotučné smetany, to pak nepoznáte rozdíl od psího hovna, který se ládoval kostmi. Z toho vyplívá, že barvy, z čehokoli, co pozřeme, se majoritně objeví v hovně. Konzistence hovna je již zhruba popsána výše. Lehce to připomíná skupenství vody. Tvrdá hovna jsou jako led, který v zimních obdobích trhá skály.
Měkčí jako voda, která si ladně razí cestu krajinou. No a průjem připomíná uražený ventil parního potrubí. Aerosol chybí. Leda že bychom flákli hovno do mixéru, ale to by stejně moc nefungovalo. Tvary hovna jsou též různé. Od záhadně rovných, přes hrbolatá, matně připomínající hovězí ledvinu, až po mistrovsky zatočená. Jak se komu co povede. Tloušťku hovna určuje především jeho konzistence. Tvrdá hovna bývají převážně buclatá, a širší. Naproti tomu ta měkčí, bývají spíše tenčí. U průjmu tloušťku měřit nelze, to dá rozum.
Leda že bychom ho dali na váhy, a do druhé misky proti tomu ekvivalent v měkčím hovnem, no ale pochybuji, že by se s tím někdo patlal. Myslím že bez informace, jak moc že má široký průjem, přežije každý. Veliký vliv na tvar, konzistenci, barvu a zápach hovna má materiál, jímž je tvořeno, ale i to, jak často vykonáváme velkou potřebu. Ještě bych zde zmínil jednu věc. Jedná se o vykonávání malé, ale i velké potřeby na návštěvě.
Asi to znáte všichni, někomu to vadí, někomu ne. Ideální je k tomu starý panelový dům, s umakartovým jádrem, které téměř vždy sousedí s kuchyní, a to stranou, na které je záchod. Příhod s hovny má jistě každý dost, a tak tedy uvedu jen jednu. Onehdy jsem rozemlel lidské hovno již zmiňovanou botou s vyšším dezénem. Stalo se to v noci, takže jsem si nic netušíc odložil boty v kabině nalevo vedle sedačky, protože pršelo, a na schůdkách by hrozilo jejich promočení, z těchto důvodů řídím zásadně bos, protože následné odstraňování hovna z pedálů a půlky auta mě nebaví.
Po rozjetí jsem na dálnici míjel jedno pole za druhým, a tak si říkám, že je dobře, že zemědělci hojně hnojí svá pole. Po čase jsem projížděl i městské aglomerace, a tu jsem již pojal jisté podezření, ale říkal jsem si, to ne, to je stále to poslední pole. Jenže smrad byl stále stejně intenzivní, a tak jsem si řekl, došlo na nejhorší. Zastavím, obuji se, vystoupím, a vidím, že ano. Podrážka levé boty ale i její bok se pyšní parádním úlovkem. Jal jsem se tedy čištění v ještě nevyschlých loužích, a po téměř kompletním odstranění mně napadlo, protáhnout botu ještě mokrou trávou. To byl velmi inteligentní nápad, neb byla stále noc, a já si při čištění od lidského hovna nabral pro změnu ještě hovno psí.